Vyřezali jsme naše jména do stolu. Chvíli jsem je sledoval, něco ovšem scházelo. Všiml jsem si, jak mě Sam sleduje, snažil se pochopit, na co myslím.
,,Nůž," zavelil krátce. Nepochopeně jsem mu ho podal.
Stoupl si a došel blíž ke mně. Naklonil se přes stůl a něco začal vyřezávat do stolu pod naše jména. Snažil jsem se kouknout správným úhlem, ale neviděl jsem, co tam přesně dělá. Až když se uhnul, uviděl jsem to.
Cas
Koukl jsem se na Sama. Už zavíral nůž, já mu ho ale vzal z ruky. Naklonil jsem se nad stůl. Pod Cas jsem ještě dodělal W.
Cas Winchester
Teď mi to došlo, přesně tohle tam scházelo, Castiel, náš zmatený anděl.
Podíval jsem se na Sama, ten už zase klidně seděl na židli. Usmál se. Odvrátil jsem pohled na stůl, kde bylo čerstvě vyryto Cas W. Přejel jsem přes Castielův iniciál. Usmál jsem se.
,,Scházelo to tam, viď?" zeptal se Sam. Krátce jsem se na něj podíval, kývl jsem.
Když jsem koukal na všechny tři, začal jsem zase přemýšlet, což je pokaždé chyba.
,,Chybí ti?" zeptal se.
Samozřejmě, že mi chybí.
,,Nevím."
Je mnohem lehčí hrát, že mi to je jedno, každý den na obličeji vytvářet falešný úsměv, než každému vysvětlovat, jak moc mi láme srdce to, že mi chybí někdo, kdo nikdy nebyl můj.
,,Nekecej, chybí ti, že jo?" On si prostě nedá pokoj.
,,Jo? A jak to můžeš vědět?"
,,Říká se, že když ti někdo chybí, je to způsob, jak ti tvoje srdce připomíná, že tu osobu miluješ." Sklopil jsem pohled k zemi. Má pravdu...
,,A taky vidím, jak se snažíš celý den něco dělat, abys jen neseděl, protože..."
,,Protože, když se zastavím, myslím jen na něj," doplnil jsem ho.
,,Ale vypadáš v pohodě," řekl tiše.
,,Už jsi bez něj vydržel dýl než teď." Jakmile to dořekl, vybavil jsem si ty dny bez Castiela ve věznici.
Scházelo mi na něm všechno. Jeho smích, úsměv, ty jeho pohledy, celá jeho přítomnost. Všechno mi to scházelo. A když jsem ho poté době zase uviděl? To objetí? V životě jsem se necítil bezpečněji než v tu danou chvíli.
,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se, čímž mě vyrušil z myšlenek.
,,Kde je a proč se neozývá."
,,Neboj, bude v pohodě."
,,Když jsme to říkali naposledy, nedopadlo to vůbec dobře."
Cítil jsem, jak mi slzí oči. Nechtěl jsem brečet, chlapi přece nebrečí, že? Párkrát jsem zamrkal, aby to přestalo.
,,Proč mu to neřekneš?"
,,Protože to není tak jednoduché."
,,Je, ale ty se bojíš. Proč se bojíš?"
,,Bojím se, že mě odmítne, nebo že ho zklamu."
,,To je přece kravina, a ty to víš, víš, že tě má stejné rád jako ty jeho."
,,Měl bys to s ním aspoň zkusit," pokračoval.
,,Slib mi, že mu neublížíš. Jsi jeho první láska, nesmíš mu ublížit."
Co si jako myslí? Ublížit mu je ta poslední věc, kterou jsem měl plánu.
,,Jdu si lehnout." Musel jsem jít pryč, mluvit o mých pocitech bylo to poslední, co jsem chtěl.
,,Dobrou," uslyšel jsem za zády.
Došel jsem do pokoje. Místo toho, abych si sedl na postel, sednul jsem si na zem a opřel se o okraj postele.
,,Kde jsi, Casi," zašeptal jsem pro sebe.
,,Chybíš mi."
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl mobil. Přál jsem si, aby na hlavní straně bylo upozornění, upozornění od Castiela.
Nic.
Opřel jsem hlavu o postel. Zavřel jsem oči. Před očima mi probíhala furt jedna a ta samá scéna. Pokaždé to bylo stejné, Castiel tam ležel a krvácel. Všemu jsem přihlížel. Zatímco si on vyléval srdce, já na něj jen hloupě koukal. Všechno to poté končilo tím, že zemřel a já mu nikdy nestihl říct, jak moc pro mě znamená.
Otevřel jsem oči a znova pohlédl na mobil. Otevřel jsem naší poslední konverzaci. Psal jsem mu o Kelly, jestli něco zjistil. Když jsem tak projížděl starými zprávami, všiml jsem si, že jsem mu nikdy nenapsal nic hezkého, furt jsem se ptal jenom na věci okolo, nikdy jsem mu nenapsal, ať si dává pozor, že mi chybí, nebo ať se vrátí domů. Takhle to nesmí zůstat.
Rozklikl jsem klávesnici a začal psát.
Vrať se domů, prosím... chybíš mi.
Zdálo se, že to nakonec odešlu, ale smazal jsem to.
Kde jsi? Proč se neozýváš? Mám strach.
Zase ne?
Kde sakra jsi? Máme o tebe strach.
Mačknul jsem na tlačítko odeslat. Poté jsem mobil položil vedle mě na podlahu. Zase jsem zavřel oči. Tentokrát jsem ho nesledoval umírat, viděl jsem ho, jak někde leží úplně sám. Ihned jsem otevřel oči. Stoupnul jsem si, pak jsem si klekl na kolena a ruce spojil k sobě.
Casi? Vím, že mě slyšíš. Poslouchej mě. Chybíš mi, jasný? Nemůžu bez tebe být už ani minutu, vrať se za námi, vrať se domů.
Už jsem chtěl vstát, ale rozmyslel jsem si to.
Miluju tě, vždycky budu.
Myslel jsem, že toho budu litovat, ale opak byl pravdou, ulevilo se mi. Cítil jsem, jako by ze mě spadl ten největší kámen na světě, až tak mi bylo líp.
Vstal jsem a lehl si na postel. Pomalu ale jistě jsem usínal, byl jsem absolutně vyčerpaný. Cítil jsem, jak se mi zavírají oči a upadám do spánku.
Zazvonil mi mobil.
Nikdy v životě jsem neudělal rychlejší pohyb jako teď. Rychle jsem se vymrštil z postele na zem, na které jsem omylem nechal mobil, chytl ho do ruky a rozsvítil obrazovku.
Cas.
Promnul jsem si oči, jestli dobře vidím. Vážně tam byla zpráva od Case. Rozklikl jsem jí.
Taky tě miluju. Chybíš mi.
-
Absolutně mi dochází nápady, co psát dál do jednodílovek, takže kdyby jste někdo měl nějaký nápad či přání, napište.😄
