Okolí utichlo a jediný zvuk byl můj tichý dech. Tentokrát jsem se vážně soustředil, chyba byla nepřípustná a dopadení nepřicházelo k úvahu. Číslice tři spustila celý můj týdenní plán vyladěný do posledních detailů.
Běžel jsem. Ačkoliv mé fyzické schopnosti byly na bodu mrazu, ocitl jsem se na druhé straně pozemku pod menším oknem, ze kterého již nevycházelo žádné světlo ani zvuk. V tu chvíli to vše začalo.
Lehkým pohybem jsem páčidlem uvolnil okno tak, abych jím mohl lehce prolézt až do obrovské místnosti, která byla zaplněná desítkami věcí. Mohl jsem zde zůstat, ale můj zájem ležel jinde. Byl to obývací pokoj, který na mě volal skrz dveře, ať ho jdu omrknout. A tak jsem šel. Volba to byla dobrá, ihned jsem do svého batohu začal házet předměty s tou největší hodnotou, dokud se tam neobjevil on.
Nevěřícně stál ve dveřích, v ruce měl pistoli a na hlavě kuklu. Nejspíše mu stále nedocházelo, že jsme se rozhodli vykrást ten stejný dům, ve stejný čas a tu samou místnost v dvoupatrovém domě, který si o loupež sám říkal.
Čekal jsem, co řekne, nebo dokonce zareaguje, ale on se v jednu chvíli rozběhl a tvrdě mě srazil k zemi. V koutku duše jsem to očekával, ale mé tělo stejně nebylo připravené. Začal mě mlátit do hlavy, v ruce stále držíc pistoli, kterou tímto tahem rozhodně nechtěl použít. Kryl jsem si hlavu, ale jeho rány si mě stejně nacházely stále dokola, díky čemu mi postupně docházela trpělivost.
Chytl jsem mu obě ruce tak, aby se nemohl hnout a tou největší silou ho obrátil na záda. Teď to byla moje převaha, kterou jsem mohl konečně využít. Padala jedna rána za druhou až do té doby, než mě odstrčil až na dřevěný stůl, jenž pode mnou v sekundě praskl a způsobil tím hlasitý zvuk. Při svém letu jsem s sebou vzal i jeho kuklu, která mi poprvé odhalila jeho tvář.
Modré oči doslova zářící ve tmě mě propichovaly od hlavy až k patě do té doby, než na mě namířil svou pistoli. V podstatě jsem přizmrzl k zemi, na které stále leželo mé tělo. Srdce mi nejspíš přestalo bušit strachem, avšak můj mozek stále pracoval.
Buďto ho srazím na zem, jakmile přestane dávat pozornost a nebo mu rychlým pohybem vezmu pistoli, opakoval si můj mozek stále dokola. Obojí mělo jen jediný háček, pravděpodobnost úspěchu byla na bodu mrazu. Před očima jsem už viděl vlastní smrt.
,,L-.." chtěl poprvé promluvit, ale jeho myšlenku přerušilo světlo zpoza oken, jež dokazovalo, že nás v domě slyšeli. Ačkoliv se za okny rozezněla siréna a světla problikávala místností více než před tím, svojí zbraň stále držel namířenou na mě.
,,Vezmi si, co chceš, jen mě nech prosím odejít," začal jsem rychlé přemlouvání. Byla to má jediná možnost, jak se dostat z tohohle maléru.
,,Prosím, nech mě žít," žadonil jsem ještě hlasitěji než před tím. V jeho obličeji se cosi změnilo a u mě vysvitla naděje, že se odsud dostanu živý.
,,Okamžitě vyjděte z domu!" rozeznělo se místností, čehož se lekl on i já. Můj pohled na pár sekund opustil muže s pistolí, aby prozkoumal situaci v okně, když najednou zazněl hlasitý výstřel.
Žádnou bolest jsem necítil, mé oči jen marně hledaly krvavou ránu na těle. Mohl bych ji klidně hledat celý život, protože tam nebyla. Vystřelil do vzduchu, aby zalarmoval policii a donutil je vstoupit předním vchodem, čímž chtěl nabrat čas na útěk zadem. Čekal jsem od něj cokoliv, jen jediná věc mě překvapila. Stál nade mnou s napřáhnutou rukou, naznačujíc, abych se nechal vyzvednout na nohy.
,,Díky," řekl jsem šeptem, zatímco hledal trasu, kudy odejít.
Následoval jsem každý jeho krok až k menšímu oknu. Beze slova mi z ruky vzal páčidlo, kterým okno rozbil a následně ho z něj vyhodil, aby zjistil výšku dopadu. V té tmě se jen těžko odhadovalo, jak vysoko budeme muset skočit z druhého patra až na zem.
Šel první a v podstatě vyřešil, jak nejrychleji utéct. Rychle, ale jistě se spouštěl po vypuklém dřevě až na zem, kde už jen vyčkával bůhví proč na mě.
,,Hejbni zadkem!" sykl zezdola netrpělivě. S bolestí v boku jsem sjížděl dolů. Už jsem byl jen pár metrů nad zemí, když se všechno pokazilo. Z boku pozemku začali vybíhat policisté, čehož jsem se lekl a jen bezvládně slétl dolů. Místo dopadu na tvrdou zem mě zachytily ruce oného cizince, jenž mě poté ihned chytil za ruku společně s páčidlem, které tam před tím hodil.
Utíkal tak rychle, že ho bylo jen ztěží možné dohnat, což si moc dobře uvědomoval, takže mou ruku nepouštěl. V jednu chvíli to vypadalo, že se situace uklidnila, a tak mě odtáhl za několik zaparkovaných aut.
,,Děk-.." začal jsem, ale on mě překryl pusu svou rukou, která mu jako jediná zbyla volná.
,,Takže hele.."
,,Kdo k sakru jsi, proč tu jsi a proč zrovna dnešek ze všech dnů v roce?" říkal, zatímco se snažil nekřičet. Když konečně odstranil ruku z mých úst, začal jsem mluvit.
,,Mohl bych se tě zeptat na to samé," odpověděl jsem mu s úšklebkem. Mohl na mě začít křičet, mlátit mě nebo cokoliv jiného, ale místo toho se jen usmál. Prostě se usmál.
,,Já jsem Cas a řekněme, že je tohle něco jako moje zaměstnání," odpověděl jako první.
,,Ty kradeš na zakázku nebo..?" začal jsem svou myšlenku, jenž jsem ani nemusel dokončovat, poněvadž věděl, co mám na mysli.
,,Přesně tak, ty?"
,,Já taky!" vykřikl jsem radostně. Půlku svého života hledám někoho, kdo je stejný jako já a teď? Ten člověk klečí přede mnou s úsměvem na tváři z toho, že nás nechytli.
,,Já jsem Dean," představil jsem se konečně, načež jsem mu podal ruku, kterou bez váhání přijal.
,,Máš štěstí, Deane, že jsem hodnej kluk a pistoli mám jen na efekt a případný zastrašení, jinak bys tu už nebyl," oznámil, prohlížejíc zbraň v jeho ruce.
,,A ty máš štěstí, že se neumím moc bránit, jinak bys dostal na prdel," odvětil jsem v sekundě na jeho poznámku. Usmál se a to jediné mi stačilo jako odpověď.
Bavili jsme se další půl hodinu, než se situace uklidnila a on se rozhodl odejít. Před jeho odchodem mi ovšem stihl vzít batoh plný věcí z oného domu spolu s číslem mého telefonu.
Co se dělo pak? O týden později mi zavolal s plánem, jak vykrást největší dům ve městě. Nevěděl jsem, proč mi to oznamuje, dokud z něj nevypadlo, že mě potřebuje u sebe jako parťáka. Místo toho, abych odmítl, řekl jsem ano. Něco mě k němu táhlo, ať už to byla jeho záhadná osoba, nebo nutkání být mu na blízku. Dělo se to každý měsíc. Pokaždé jen zavolal s plánem a tím ať za ním přijdu.
Těch měsíců uběhlo několik, ale ten hlavní byl, když jsme se ocitli uprostřed další vloupačky. Všechno se zvrtlo tím nejhorším způsobem a my zůstali uvězněni v domě, který ani jeden z nás neznal. Byla to ta chvíle, kdy Castiel už koutkem duše věřil, že se z toho nedostaneme. Myslel jsem, že vymýšlí unikátní plán, jak utéct, když pořád dokola opakoval to samé.
,,Dělej, Casi, teď nebo nikdy."
Aniž bych si toho všiml, jedním krokem se dostal až ke mně a místo vyslovení plánu mě políbil. Bylo to rychlé a nečekané stejně jako naše pouto.
,,Jen chci, abys věděl, že tyhle poslední měsíce byli ty nejlepší v mém životě," oznamoval mi s pokleslým obličejem. Celou dobu mě držel za ruku, jako by se ujišťoval, že nás nic nerozdělí. Byl to ovšem on, který nás chtěl rozdělit.
,,Mám plán. Nalákám je na sebe a ty utečeš, ano?"
,,Děláš si srandu? Spolu jsme začali, spolu i skončíme, jasný? Jak mi to vůbec můžeš říct potom co-.."
Měl jsem pravdu a on to moc dobře věděl. Teď už jsem to nebyl jenom já, Dean. Byli jsme to my, Castiel a Dean.
Ať už to má skončit jakkoliv, vždycky v tom budeme spolu.
