Ještě než začnete číst tenhle pokus o jednodílovku, mám pro vás takovou nabídku. Spočívá to v tom, že kdybyste chtěli, nebo měli nějakej nápad na další jednodílovku, klidně mi napište do komentáře, o co by mělo jít a já to zkusím napsat. Díky za pozornost a teď honem na tohle "umělecké" dílo.😂
-
Vždycky šlo o Case.
Všechno to začalo před lety, když jsem ho uviděl úplně poprvé. Stál ve dveřích, na tváři zmatený pohled a v ruce batoh. V té době to byla sedmá třída, do které jsem ani po všech těch letech nezapadl. Místo po mém boku sedm let selo prázdnotou až do té chvíle, než se objevil on.
Byl jiný než ostatní. Neměl potřebu vymýšlet si historky, prát se uprostřed hodiny, ani dokonce neustále nadávat na ostatní. Aniž by mu to docházelo, byl on jediný, kdo se mi neposmíval.
Náš první rozhovor si pamatuji nazpaměť. Představil se jako první naprosto bez jediného zaváhání, dospěleji než všechny děti našeho věku. V tu chvíli jsem věděl, že on, Castiel Novak, bude tím, kdo se mnou půjde životem, tím, kdo mi přidá důvěru k ostatním lidem a naději v sebe samého.
Po pár letech přišla na řadu střední a my stále drželi spolu. Říkali nám nerozlučná dvojka, kterou jsme opravdu byli. Každý kdo zmínil jméno Winchester, okamžitě měl v hlavě i příjmení Novak. Všichni věděli, že když ublížíš Deanovi, jde po tobě okamžitě i Castiel a naopak.
V jednu chvíli jsem myslel, že o něj přijdu. Přišel čas si najít práci, ale Castiel mířil dál než já. Vzdal bych pro něj všechno, klidně i vysněnou práci policisty, což jsem chtěl udělat, ale ukázalo se, že nejsem jediný, kdo to tak cítí.
A tak jsme začali. Stali se z nás oficiální parťáci proti všemu zlému, co se dělo v práci i mimo ní. Všechno šlo tak lehce, že tomu někdo mohl jen ztěží uvěřit. Jenže poté se objevila ona. Anna.
On jí miloval, já jí nenáviděl. Nevěděl jsem proč, nebyl to můj úmysl, jenže můj mozek jí nesnesl.
,,Žárlivost je zlo, ale neboj, až si někoho najdeš, přejde to," řekl mi Jeffrey po měsíci jejich vztahu. Myslel, že žárlím kvůli tomu, že někoho má, ale mně to v tu chvíli vše došlo. Žárlil jsem na Annu.
Nacházel jsem se uprostřed všeho stejně jako fanoušek fotbalu v první řadě. Byl jsem tam, když spolu šli poprvé do kina, Disneylandu, na koncert a mnoho dalšího. Cas byl slepý. Bral si to jako povinnost všude mě brát. Ovšem, nejlepší přátelé to tak mají, jenže teď už to nebyli dva lidé, ale tři a to se nedělá.
Bolelo to. Při pomyšlení, že jediný člověk, na kterého si vzpomenu, když na ničem nezáleží, je on, to bolelo ještě víc. Vrchol byl vidět žádost o ruku. Pocitově mě to zranilo víc jak schytaná kulka do zad. Svatba znamenala ten pověstný poslední hřebík do rakve. Zlomil mi srdce, aniž by to sám věděl.
Stalo se to ten den, kdy mi došlo, že už nedokážu ani udržet oční kontakt. Musel jsem si najít jiného parťáka. Nemohl to pochopit. Ani jsem se nedivil, kdo by po několika letech nebyl překvapený, slyšet, že nám to v práci spolu neklape, i když nás každý vychvaloval.
,,Takže mě nahradíš Burrowsem? Proč proboha?" ptal se mě pořád dokola.
,,Prostě-... chci změnu, někoho jiného na koho bych se mohl spolehnout, nebo možná zkusit sólo, kdo ví..."
A teď jsem tady. Opřený o zeď v takové tmě, že jen ztěží vidím, co je metr přede mnou. Jediné, co je v prostoru slyšet, je kapající voda a vzduchem se šíří smutek. Je to zrovna slovo smutek, které mi vnikne nápad, jak to ukončit.
,,Je mi to líto, všechno je moje chyba, nikdy jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo," řeknu jako první do telefonu, jehož příjemce jen zmateně poslouchá.
,,Deane, o čem to mluvíš? Proč nespíš, vždyť jsou tři hodiny ráno," ozve se unavený hlas z druhé strany.
,,Já-... mám službu. Casi..."
,,Nemohl bys prostě chvíli mluvit jako před lety?" dostanu ze sebe s čím dál větší bolestí svírající můj hrudník.
,,Deane, co-."
,,Prosím."
,,Dobře, dobře. Co bys chtěl slyšet?"
,,Jak ses dneska měl třeba."
,,Víš, že docela dobře, i když je to těžký bez mého nejlepšího kamaráda po mém boku. Chybí mi naše společný chvilky, tvoje vtipy, chybíš mi ty, Deane," dořekl svou myšlenku.
,,A co ty? Jak to jde v práci?" zeptal se. Můj pohled padl na muže ležícího přede mnou v kaluži krve, s pistolí v ruce, ze které stihl vystřelit jen jediný náboj.
,,Vím, že mi to nikdy neodpustíš, ale omlouvám se," řekl jsem, zatímco můj pohled padl na mé tričko prosáklé krví. Každé slovo bolelo víc a víc.
,,O čem to pořád mluvíš? Vždyť se nic nestalo," odvětil zmateně.
,,Myslel jsem, že všechno vyřeším tím, že tě vyměním v práci, ale to byla moje osudová chyba," začal jsem znovu.
,,Deane, jsi v pohodě? Zníš jako by ses loučil," řekl s úsměvem na konci věty, jenže poté mu to všechno došlo.
,,Panebože, Deane, co se stalo? Kde jsi? Jsi v pořádku?" vyjekl nervózně.
,,Je mi to vážně líto, Casi."
,,Deane, mluv, co se stalo!" zakřičel z plných plic.
,,Já-... měl výjezd, ale nezvládl jsem to. Postřelili mě."
Tentokrát to byla kaluž mé krve, na kterou jsem upřel pohled. Bylo jí tak hodně, že se ani nestíhala vsakovat do mé uniformy.
,,Panebože, proč jsi mi to neřekl! Kde jsi? Zavolám ti pomoc," panikařil mi přímo do ucha, které už nemělo sílu ani poslouchat.
,,Už je pozdě. Chtěl jsem se rozloučit. Víš, i po těch letech pro mě znamenáš víc, jak kdokoliv jiný na světě."
,,Zapomeň na to Deane, nepokládej mě do téhle pozice, to přece nesmíš," řekl se zlomeným hlasem a s jasným popotahováním slz.
,,Vydrž, všechno bude v pohodě, jenom mi řekni, kde jsi a já pro tebe přijedu, dobře?"
Místo odpovědi nastalo ticho, snažil jsem se mluvit, ale nešlo to. Bolest mi už svírala kompletně celé tělo, které to vzdávalo každou sekundou víc. To srdce všechno zdržovalo, chtělo se jen rozloučit.
,,Deane? Deane!"
,,Vždyť já bez tebe nemůžu žít! Tohle nemůže být konec, ještě jsme toho spolu nestihli."
,,Vždycky sis zasloužil někoho lepšího, než jsem byl já. Lhal jsem ti. Já Annu vážně nemám rád, chtěl jsem, ale moje srdce křičí tvoje jméno, dokonce i teď před úplným koncem myslím jenom na tebe."
,,Já tě miloval, vždycky budu a je mi to hrozně líto, protože to nebyl můj úmysl takhle všechno zkazit," řeknu z poslední sil. Možná to je můj osud zemřít sám uprostřed ničeho s dírou v břise a Castielem na telefonu.
,,Deane, tohle nesmíš, né teď! Prosím, vždyť já to bez tebe nezvládnu!" slyším jako poslední před tím, než se všude rozlehne tma.
Vždycky šlo o Case.
