Ačkoliv jsem tomu celý svůj život nevěřil, byla to pravda, jenž se zase potvrdila. Přináším smůlu. Koho by přece potkalo přepadení v bance, i když do ní chodím jen jednou za rok. Ano, jsem to já, ta takzvaná smůla lepící se na paty.
Trvá to již pět minut. Po přeplněné bance pobíhají tři zamaskovaní muži, zatímco při stálém křiku každý dělá svou práci. Jeden bez váhání hází pistolí sem tam, druhý ohrožuje obsluhu a třetí obchází všechny zajatce, kterým v rychlosti bere mobilní telefony a cokoliv čím by mohli upoutat pozornost.
Jsem to já, kdo je nejblíže dveřím, čehož si ten třetí všímá jako první. Svou hlavu mám položenou čelem k podlaze, abych neviděl rozruch v celé místnosti a všemi silami se snažím ignorovat hluk rozlíhající se všemi stranami.
,,Vstaň," řekne překvapivě tiše, zatímco mě chytá za ruce.
,,Slyšíš? Vstaň!" vykřikne najednou a mé ego klesne na bod nula. Zatímco se snažím vstát, pažbou své pistole mě udeří přímo do tváře. Se sklopenou hlavou vstanu a jen čekám, co se bude dít dál.
,,Tak co?" zeptá se maskovaný chlapík na druhé straně místnosti.
,,Je čistej." Právě po těhlech slovech zvedám po nekonečné době hlavu, abych se dané osobě mohl podívat do očí, které jsou jako jediné viditelné. I přes bolest hlavy a krvi stékající po mé tváři vidím, že má ten stejný plán. Moje reakce byla ovšem menší než ta jeho.
,,Sakra, sakra, sakra...!" vykřikl se strachem v očích, jakmile se mi podíval do tváře. Bál se snad více jak všichni v místnosti.
,,Co se děje?" zavolal na něj chlap mířící na rukojmí.
,,Kurva, šéf mě zabije!" vyhrkl ještě více zděšeně.
,,To je ten chlap!"
,,Jak se jmenuješ?" vykřikl na mě a já mu jen nejistě odpověděl Novak. Bylo to divný. Proč se mě tak bojí?
,,Vážně jsi sejmul Novaka? Dělejte, padáme!" zavolal a všichni tři i s penězi vyběhli před budovu, kde již čekalo auto.
Aniž bych vlastně chápal, co se právě stalo, sedl jsem si bezvládně na podlahu. Otíral jsem zrovna krev z mého obličeje, když do budovy vběhli dva muži, kteří mě popadli a odvedli až do auta. Na hlavu mi dali pytel, i když bych vlastně ani radši nekoukal, kam jedeme.
,,Opatrně ať mu už nic neuděláte, idioti!" vykřikl někdo vepředu vozu.
Hlavou mi letálo milión otázek až do té doby, kdy se auto zastavilo a všichni očividně začali vylézat. Cítil jsem se jako Sylvester Stallone. Kolem sebe nejmíň sedm ozbrojených mužů, abych náhodou něco neprovedl. Jenže já nejsem Sylvester, čímž jsem si opravdu přál být aspoň v tuhle chvíli.
,,Pane?" uslyšel jsem po lehkém zaklepání na dveře. Kolem mě každý jen nejistě šeptal až do té doby, než jsme vstoupili do nějaké místnosti.
,,Moc se omlouváme, nechtěli jsme," řekl slabě muž vedle mě. Bez jakýchkoliv dalších řečí mi sundal pytel z hlavy a mě oslnilo světlo v místnosti. Až po pár sekundách jsem si všiml osoby před sebou.
,,Deane?" zavolal jsem nejistě. Vypadal pořád stejně, jediný rozdíl byly vousy.
,,Casi."
,,Kterej idiot ho praštil do té hlavy?" zeptal se do místnosti.
,,Já, pane," odpověděl mu nejistě chlap stojící po mém levém boku. Stačilo jedno písknutí a všech šest ostatních mužů se na něj pustilo. Když po pár sekundách ležel na zemi svírající se v bolestech, přestali a odešli z místnosti spolu s ním. Po pár sekundách ticha konečně promluvil.
