,,A strejdo...?" ptala se snad po jedenácté za posledních pět minut.
,,Ano, Claire?" odpověděl jsem, zatímco jsem jí zapínal pás.
,,Proč mě vezeš ty a né táta?" zeptala se a trpělivě čekala na odpověď.
,,Má hodně práce a nestíhá," odpověděl jsem svižně.
Jakmile jsem jí připoutal, sedl jsem za volant a vyjel. Dojeli jsme ke škole, kde jsem se absolutně nevyznal, ačkoliv jsem sem jako mladší chodil.
Procházeli jsme chodbami, ve kterých procházelo dalších x dětí.
,,Kde máš tu třídu?" zeptal jsem se nejistě, když jsme došli na konec školy. S protočením očí mě chytla za rukáv a táhla mě dál přeplněnými chodbami.
Došli jsme až ke dveřím, na kterých byla napsána velká jednička. Nechtěl jsem vstupovat, ale Claire mě stále držela za rukáv a táhla mě s sebou až k její lavici.
,,Máš všechno?" Nepřítomně kývla a začala si vyndavat věci z malého baťůžku, který ode mě dostala k Vánocům.
,,Dobře, tak já půjdu," pohladil jsem jí po vlasech a otočil se, že odejdu, ale zase mě chytla za rukáv a lehce přitáhla zpátky.
,,Vyzvedneš mě po schůzkách?"
,,Schůzkách?"
,,Pan Novak říkal-," začala větu, ale nedořekla ji, poněvadž jsem z kapsy vytáhl mobil a začal psát zprávu.
Já mám jít i na schůzky?
- Však jsem ti to říkal.
Neříkal.
- Říkal, ale tys byl více zabraný do televize než do mých řečí.
- Buď ale v pohodě, učitel je fajn chlap, hezkej, chytrej, jestli víš, co tím myslím.
Tentokrát jsem očima protočil já. Mobil jsem zandal zase zpátky do kapsy a naposledy pozdravil Claire.
-
Z práce jsem jel do školy přesně v v půl jedné, i když schůzky byly od dvou hodin. Nechával jsem si časovou rezervu, protože už teď jsem zapomněl, jak se kam šlo a kudy se zahýbalo kam.
Po deseti minutách jsem to vítězně našel. Usadil jsem se před třídu, kde seděly dvě ženy a netrpělivě čekaly, až přijdou na řadu. Vytáhl jsem mobil, do kterého jsem koukal až do té doby, dokud jsem konečně nepřišel na řadu.
V naprostém klidu jsem vešel do malé třídy, kde už za stolem seděl třídní učitel. Jakmile jsem ho spatřil, řekněme, že už jsem zrovna dvakrát v klidu nebyl. Sam měl pravdu, vypadal úžasně. Beze slova jsem omámený došel až ke stolu, za kterým seděl.
,,D- dobrý den," dostal jsem ze sebe.
,,Dobrý den, vy jste...?" zeptal se nejistě, přičemž roztomile zaklonil hlavu doleva.
,,Winchester, Dean Winchester," ihned jak jsem domluvil, zdvořile mi podal ruku.
,,Já jsem Castiel Novak," řekl s úsměvem.
Jak může mít člověk tak modré oči? Vykradl snad oblohu, moře, oceány?
,,Vy jste Samův manžel nebo přítel?" Při slovu manžel jsem se zakuckal, i když jsem neměl nad čím.
,,Manžel? Bože to né," odpověděl jsem zaraženě. Castiel se zdál ještě více mimo než já.
,,Jsem jeho bratr."
