Fallenka 2

2

POHLED VADIMA
Abych se alespoň na minutku odreágoval, vybalil jsem si věci.
Zrovna jsem si dával na poličku v koupelně kartáček, ale Kuba příjde s tím, že máme jít všichni ihned dolů.
Rychle jsem seběhl dolů po schodech a už byl u svého týmu.
Děcka se na mě hned vrhly a ptali se na různý otázky.

"Kdy bude další fan fikce?"

"Prosím natoč ještě retardované komentáře!" A podobně...

Když jsem jim všechno poslušně zodpověděl a se všema se vyfotil, tak jsem se porozhlídl po Áje.

Byla v hloučku dětí a v podstatě dělala to, co já. Pořád se fotí a zodpovídá otázky. Povzdechl jsem si a sedl si i s děckama do kruhu, protože jsme dostali první úkol.

POHLED ÁJI
Celou dobu, co jsme byli s dětma, tak se na mě díval. Upřímně? I já na něho. Nebudu vám lhát, chybí mi. Hodně. Ale to co udělal se prostě odpustit nedá. U
Odpustili by jste takovému člověku?
Prostě si ho nebudu všímat, nebudu s ním mluvit a budu dělat jakoby neexistoval.

...

Dotáhla jsem oční linku a naposledy si učesala vlasy.

"Dneska je párty!"

Zaradovala jsem se a na ruku si dala náramek od Vadima, co mi kdysi dal. Jo, sice s ním teď nechci mít nic společnýho, ale nosím ho pořád. Je to taková vzpomínka na hezké časy.

POHLED VADIMA
Všude hrála hlasitá hudba a já ještě urychleně na chodbě odepisuju mamce. Najednou ale uslyším smích a následně drcnutí do mých zad. Otočil jsem se a uviděl Makynu a Áju jak ji zvedá ze země.

"Promiň Váďo..."
Koukne na ně omluvně Maky a už i s Ájou jde pryč. Tu jsem ale na poslední chvilku zastavil.

"Ahoj,"usměju se na ni.

"Eeee... Ahoj"
Prohodí a už se chystá jít pryč.

"Ájo, počkej prosím". Znova ji zastavím. Nic neřekne a jen se na mě otočí.

"Je mi líto co se předtím stalo". Podívám se do země.

"To mě taky Vadime". Podíva se mi zpříma do očí a odejde. Od té doby co jsem ji viděl naposledy se hodně změnila. Začala se malovat a to jí samozdřejmě sluší. Má trošku jiný styl oblíkání než měla a má delší vlasy. Je taková.... Vyspělejší, hezčí. Ale co mě mrzí je, že je jakoby chladná. Kdysi byla vysmátá a... Prostě jiná.

S touhle myšlenkou jsem se vrátil za ostatníma a snažil jsem se to nějak nevnímat.

***
POHLED ÁJI
Ležím s Váďou v posteli a díváme se na nějaký film, který vůbec nevnímám. Že by to bylo zvláštní? Vyhrkne na mě najednou Vadim. Co? Co by bylo zvláštní? Zvedla jsem hlavu. Ty zase nevnímáš, že? Pousmál se. Co by bylo zvláštní? Zopakovala jsem. V tom filmu mají ty lidi mimino. Umíš si jednou představit, že budeme mít spolu miminko? Položí si na mě hlavu.
Ty a táta? Zasmála jsem se.
Ty a máma? Zasmál se taky.
Však jednou budeme. Dá mi pusu a ty budeš výborná maminka. A ty táta se spartskou výchovou. Podívam se na něj se smíchem.
Proč se spartskou? Zeptá se a uděla obličej co mě rozesměje.
Si rusák, vybuchla jsem v zachvatu smíchu.
A chceš názornou ukázku? Uculí se a povalí mě na postel. Já se ale jen tak nedám. Dám mu pusu a pohladím po vlasech. Uvidíme... Zašepta do polibku.

Probudím se celá spocená. Vždyť se mi právě zdála vzpomínka z Ruska. Když jsem to chvilku rozdýchávala, vstala jsem a šla si opláchnout obličej. "Sakra, co to s tebou je?" Podívam se do zrcadla. Bez Vadima jsi dva roky a žiješ? Žiješ! Tak se vzpamatuj! Zařvala jsem na sebe v duchu.
Vrátila jsem se zpátky do postele a už teď mi bylo jasně, že neusnu. Sáhla jsem proto po mobilu, který tam nebyl! Dostala jsem takový mini infarkt a rozrušeně jsem ho začala hledat po celým pokoji. Při mé smůle ale nikde nebyl. Hmm... Super, já ho nechala dole. Vzpomněla jsem si a už sebíhala schody. Po cestě jsem potkala Kubu jak se totálně vyřízený vrací do pokoje. Jen jsem protočila oči, když mě opilecky dneska už po patnácté pozdravil a už jsem lítala po obrovské místnosti, kde se tancovalo.

"Konečně!" Zařvala jsem přes celou místnost, když jsem mobil našla mezi cenama pro děcka. Byl hozenej mezi náramkama. Ani nevím jak se sem dostal.... Očistila jsem ho tričkem a chtěla se vrátit zpátky.
Ale potkám koho jinýho, než Vadima.

Leží na chodbě a je totálně na mol.
"Rusák prohodím, když ho překročím".

"Ájo to jsi ty?" Podíva se na ně s křiveným obličejem.

"Ne, tady Rumová víla co tě přišla navštívit a hned ráno mě vystřídá sestra kocovinka!"
Zkřížím ruce na prsou.

"A nemohla by mě Rumová víla zavést na pokoj? Zavinila to vlastně ona, že si to nepamatuju"... Ožrale se na mě zasměje.

Povzdechnu si a zvednu ho ze země.
"Máš klíče od pokoje?" Zeptám se a pustím ho.

"Jo počky"... Zašmátrá v kapse a se zakolíbáním mi je podá.
Podívám se na klíč, na kterém je napsané číslo pokoje. 12 a už ho tam vedu.

Pokoj jsem potichu odemkla a hned jsem spatřila spícího Kubu, kterýho jsem potkala na chodbě.

"Pojď, ale potichu!" Zdvihnu ukazováček a zavedu ho k posteli.

"Teď už to zvládneš sám. Čau." Přešla jsem ke dveřím, ale on zamnou ještě přiběhne.

"Co je?" Podívám se na něho a uviděla jsem pohled kterej jsem znala dokonale.
Smutnej Vadim... Koukal se mi do očí.

"Já vím, že jsem to minule posral a moc mě to mrzí. Ani nevíš jak. Hrozně jsem si užíval, když jsme spolu bydleli. Kdyby mohl vrátit čas, tak bych to udělal."
Byl fakt smutnej. V jeho očích jsem spozorovala lítost a slzy.

"Dobrou Vadime". Zavřela jsem dveře a vracela se do pokoje.