Fallenka 2

16

POHLED VADIMA
Je pět ráno a já stojím před Ájinýma dveřma do nemocničního pokoje.

Upřímně se je bojím otevřít, protože nevím co uvidím.

Co když bude napojená na nějaký přístroje co dýchají za ni?

Nebo bude už v pořádku?
Hluboce jsem se nadechl a  dveře potichu otevřel, aby ji nevzbudil.

Bylo tam šero a děsný vedro.
Když jsem konečně přišel k posteli, uviděl jsem spící Áju.

Vypadala přesně jako kdysi, když jsem ji viděl poprvé.

Nenamalovaná, s rozcuchanýma blonďatýma vlasama ve tváři a růžovýma tvářema.
Teda až na to, že teď je hrozně hubená.
Musel jsem vypadat jako blbeček, protože jsem se culil jak kretén.

Sedl jsem si k ní na postel a pomalu ji chytl za ruku. 

POHLED ÁJI
Nějak jsem nemohla spát. Nešlo se mi přetočit na záda a bylo mi hrozný horko.

Nechtěně jsem teda otevřela oči a sedla si.
Ale místo toho abych viděla svoje nohy, jsem viděla Vadima, který usl.

"Pane bože Váďo"...
Usmála jsem se a pohladila ho po vlasech. Trošku se zavrtěl a zamračil.

Tohle jsem na něm měla nejradši. Vždycky to dělal, když jsem ho takhle ve spaní otravovala.

V hlavě se mi začaly vybavovat vzpomínky, na dobu, kdy jsem s ním ještě bydlela.
Musela jsem se nad nima pousmát.

POHLED VADIMA
"Yanno, jestli toho hned nenecháš, tak přísahám, že jsem schopnej tě na místě zabít!"

Řekl jsem ještě ve polospánku a naštvaně si sedl.

Ale místo otravné Yanny se mi naskytl pohled na Áju s nechápavím výrazem.
Ona se ale jen usmála a objala mě.

"Bylo mi hrozný smutno". Zašeptala mi do ucha a já ucítil, že jí tečou slzy, které mi padaly na krk.

"Ájo, nebreč prosím".
Taky jsem ji konečně stiskl a hladil po zádech.

"Nesmíš brečet, nebo budu taky".
Poposmrkl jsem si.