Fallenka 2

13

POHLED ÁJI
Už ani nevím, kolik je hodin, protože ty až příliš nahlas tikající hodiny v mém pokoji najednou tikat přestaly.

A samozdřejmně Vadim nikde. Asi se na mne vykašlal a našel si jinou.
Ale ani se mu nedivím. Kdo by chtěl "mrtvou" holku?

Tý jo... Připadám si jako v nějakém dojáku, u kterýho by jistě Anička bulila. Zasmála jsem se v duchu.

No jo... Anička. Zavspomínala jsem si. A Maky, Teri, Adam, Zachy... Všichni mi moc chybý a dala bych cokoliv za to, aby jsem je viděla, ale oni asi ne, když ani jednou nepřišli. Zase jsem si povzdychla.

Tupě jsem zírala do zdi a jen občas jsem koukla na nějakou sestřičku, co mi měnila povlečení na posteli. Až na pátý pokus konečně povlíkla peřinu, ale dělala to úpně blbě.
Měla jsem z ní fakt nervy. Ale aspoň jsem se nenudila.

Když jsem ji tam jen tak pozorovala, jak přeze mě přehazuje peřinu, dotkla se přitom mojí ruky.

A já v ten okamžik úplně ztuhla. Sakra zdálo se mi to, nebo jsem ten dotek cítila?!

POHLED VADIMA
Vadime? Chytla mě Ája za ruku.
Víš, že tě mám hrozně ráda? Usmála se na mě tím jejím úsměvem, co mi ty dva roky hrozně chyběl. Mám a moc. Úsměv jsem jí oplatil.
Tak mě nechej jít. Podívala se mi do očí.

Cože? Nechápal jsem.
Ale ona mi místo odpovědi dala pusu. Pohladila mě po tváři, otočila se a chtěla někam odejít.

Ájo počkej! Zařval jsem a chytl ji za ruku. Znova tě odejít nenechám. Přitiskl jsem si ji blíž k sobě odhodlaný ji nikam nepustit.

Probudil jsem se celý spocený.
Co to sakra bylo, kam chtěla odejít? Sedl jsem si a promnul si obličej.

Takovéhle sny nikdy nevěští nic dobrýho...
Stoupl jsem si k oknu a odhrnul těžký závěs, aby jsem se mohl podívat ven.

Byla ještě tma. Měsíc mi osvětlil celej pokoj a já uviděl svůj odraz v zrcadle. Vedle mě stála Ája a nevypadala vůbec pěkně.
Byla celá od krve, byla vyhublá. Přesně jako v den té bouračky.

Podíval jsem se na místo, kde stála, ale nic tam nebylo. Pak zpátky do zrcadla, ale tam taky nic.
Asi už začínám blouznit kurva.

Za nočním stolkem si strejda schovával nějakou tu vodku, tak jsem toho využil.

Nesnášela, když jsem pil. Zasmál jsem se, když jsem flašku dopil.

Kdyby tady byla, tak by jsem si zase musel vyslechnout tu její přednášku, že ona doma alkoholika mít nebude.

Ale ona tady není. Dal jsem si hlavu do dlaní a začal brečet. No brečet... Rusáci nikdy nebrečej. Snažil jsem se uklidnit.

Ještě pár minut jsem tam potlačoval slzy, ale nakonec jsem prázdnou flašku schoval pod polštář a šel znova spát. Teda, aspoň jsem se o to snažil.