Fallenka 2

10

"Ájo?"
Příjde zamnou Vadim s kouskem papíru.

"Co? "Otočím se na něho. Byla jsem naštvaná. A kdo by v mé situaci nebyl?

"Já jen... Na".
Papír mi podá a já začnu číst.

"Jel jsem domů. Doufám, že jsis tu noc s Vadimem užila."
😂😂😂

"Super"... Pronesla jsem ironií a papírek zmuchala do kuličky.

"Vidíš, nic jsem neudělal". Řekne mi opatrně.

"Výjmečně Vadime"... Sedla jsem si na gauč a podepřela si hlavu.

"Hele, zapomeň na to. Já za Kubou zajdu a řeknu ať to smaže". Usměje se na mě.

"Děkuju. Už jednou jsem si moje fotky na internetu prožila"... Povzdechla jsem si.
Na to si pamatuju víc než dobře. Pousměje se se  zrakem upřeným do země.

"Pojedeme za ním už dneska?" Podívám se znova na něho.

"Dneska?" Poškrábe se na krku.

"Nejde to?"
Zase jsem se naštvala.

"No"... Zaváhá.

"Tak já si tam pojedu sama".
Prostě jsem se zvedla z gauče, ani se nepřevlíkla z pyžama a s mobilem v ruce nasedla do auta.
Už toho mám všeho dost.
Kuba je hajzl, Vadim pije a pořád mi dává sežrat můj odchod. 

Nastartovala jsem auto a momentálně mi bylo jedno, že jsem nechala Vadima u mě doma samotného.

Vyjela jsem na cestu, ale tam mi skočí Vadim.

"Sakra co mi lezeš do cesty?" Zamračila jsem se na něj, když si přisedl.

"Promiň, ale já tě nějak zastavit musel". Řekne a zapne si pás.

"Hele, si nějaká unavená, nemám řídit já"? Podívá se na mě starostlivým obličejem.

"Bydlí daleko". Odseknu a zastavím na červenou sotva jsme vyjeli.

"Dělej, pojď se prohodit". Odepne si pás a následuje ten můj.

Když se nad tím tak zamyslím, tak jsem unavená byla. Uvelebila jsem se v měkké sedačce a musela usnout.

POHLED VADIMA
Ke Kubovi to je od Áji daleko, ale co. Já řídím rád.

Zastavil jsem na benzínce kde jsem si koupil nějakej posilovač energie a Áji jsem vzal nějakou tu čokoládu ať se mi taky probere.
Znova jsem nesedl do auta a zase jsme vyrazili.

POHLED ÁJI
Zdálo se mi, že Vadim klečí  a brečí. Drží mě za hlavu a tiskne si mě k sobě.

Já tam ležím jako nějaká mrtvola a vypadám zrovna tak. Může mi někdo říct co to mám sakra za sny?

POHLED VADIMA
Otevřel jsem oči a oslepilo mě světlo. S hroznou bolestí v rameni jsem se posadil a rozhlídl se kolem.

Střepy kam se podívam, zdeformované auto, je tma a Ája vypadá jako smrtka.

Byla celá pořezaná a na obličeji měla modřiny jako všude po těle.
Kdyby jsem mohl, tak jí okamžitě pomůžu, ale s mým tempem kvůli bolesti se to povedlo až za takových pět minut.

"Ájo?"
Trošku jsem s ní zatřepal. Nic.
"Ájo, probuď se!"
Zase nic.

POHLED AJI
"Vadime nebreč!"
Řvala jsem na něj v tom snu, ale on mě neslyšel.

"Vadime proč brečíš, proč?" Opakovala jsem pořád dokola. Když jsem se chtěla pohnout, nešlo to. Chtěla jsem něco říct, nešlo to. Sakra jak mu mám říct, že jsem v pohodě?