Fallenka 2

18

POHLED ÁJI
Domů, domů, jedu domů!
Teda k Vadimovi. Vyskočila jsem ráno z postele a šla si pro těch pár věcí co jsem tu měla. Kartáček, hřeben, pár věcí na sebe co mi Anička koupila... Mumlala jsem si pro sebe, když jsem to všechno házela do tašky.
Ještě jsem se převlíkla a trochu upravila, aby se mě Vadim nelekl a teď už jenom zbývalo počkat na Váďu, které tady měl už dávno být.

POHLED VADIMA
Trochu jsem se zdržel, protože jsem musel uklidit ten bordel a nakoupit nějaké jídlo. Ale nakonec jsem to pětiminutovím zpožděním stihl.
Zaklepal jsem na dveře pokoje, ale nikdo neotevíral, tak jsem vešel.
Ája tam seděla na posteli se sluchátky v uších a srandovně si zpívala.
Je vaše veličenstvo připraveno na cestu do nového království?
Při polkoně jsem ji sundal sluchátko.
Ano je, ale nesnáší, když mu někdo vyndává sluchátka. Usměje se na mě a stoupne si.
Jinak ahoj. Objal jsem ji.
Můžeme už prosím jet? Fakt to tu nesnáším. Zaprosila a udělala psí oči.
Pokud se veličenstvo nechá odněst až k autu... Zasměju se a přehodím si ji přes rameno. Ještě ji z postele vezmu tašku a už to moje veličenstvo nesu do auta.

***
POHLED ÁJI
Hned potom co jsem si z bytu vyzvedla všechny věci co nutně potřebuju k životu, jsme konečně dorazili k Váďovi domů.

Teda, moc se to tu nezměnilo. Procházela jsem bytem. A všimla jsis, že jsem dokonce i uklidil? Udělal pyšnej obličej.
A víš, že mi hrozně chyběl ten tvůj božáckej gauč? Skočila jsem na něj a smála se jak blbá.
A chyběl jsem ti já? Udělal ten jeho "ultra sexy" ksicht.
Potřebuješ tu odpověd nutně? Zaculila jsem se.
Je to otázka života a smrti. Skočil zamnou a začal mě lechtat.  Odpověz! Smál se mi do ucha.

Jo, jo a moc! Ale nech mě už! Tekly mi slzy od smíchu.
To jsem chtěl slyšet. Usmál se a koukl mi do očí. Takhle jsme tam na sobě leželi asi dvě minuty.
Kde budu spát? Uhla jsem pohledem a tak přerušila trapné ticho.
Kde budeš chtít. Odpověděl,  sedl si a narovnal si tričko.
Tak já... Já si jdu vybalit. Vstala jsem, vzala si tašku a odešla do "naší" bývalé ložnice.

Pořád to tam vypadalo tak, jak si to pamatuju. Obrovská postel, noční stolky, skříň, na které jsem od začátku trvala a naše obrovská koláž fotek, která visela nad postelí.
Otevřela jsem svojí bývalou půlku skříně a věci vyskládala na poličky. 
Ale nedalo mi to a vrátila jsem se k těm fotkám.
Byli tam všechny.
Nad některýma jsem se musela zasmát. Vadim tam dělal fakt "super" obličeje.
Já si to tu musel nechat. Uslyšela jsem zasebou Vadima.
Snad to neva. Stoupl si vedle mě a rámeček narovnal.
Proč by to mělo vadit? Je to pěkný. Usměju se.
A už je to tu zase. To trapné ticho.
Nemáš hlad? Tentokrát to zachránil on.
Už jses naučil vařit? Kouknu na něj se smíchem.
Ne, ale umím skvěle objednávat pizzu.
Výborně mistře. Zatleskala jsem mu a už jsem běžela za ním, protože určitě objedná špatnou.