Fallenka 2

28

POHLED VADIMA
Radši jsem ani nečekal co mi ještě řekne a šel jsem za Ájou.

Hned jak otevřu dveře do ložnice, první co uslyším je omluva od ubrečené Áji.
Seděla na posteli, oči měla celé červené a šlo vidět, že jí to je fakt líto.

"Je to moje chyba! Promiň, promiň, promiň!"
Křičela a objala mně.

"Přestaň, tvoje chyba to není, ty za nic nemůžeš." Snažil jsem se ji uklidnit.

"Je mi to moc líto"...
Příjde k nám Anička.

"Já už půjdu, ale kdyby jste něco potřebovali, hlavně ty Ájo, tak zavolejte."
Usmála se.

"Tak ahoj, a držte se!"

Ani jsem se nerozloučil. Všechno mi bylo jedno. Všechno.

"A oni... Oni ti to opravdu potvrdili?" Podívám se na ni. Vypadala zničeně.

"Jo, první si ta doktorka nebyla jistá, tak mně poslala do nemocnice a tam mi to řekli." Popotáhla.
"Pozítří musím do nemocnice."
Ukápne ji další slza.

POHLED VADIMA
"Áji, to bude dobrý"... Zašeptal.

"Dobrý?"
Odtáhla jsem se.

"Říkej si co chceš, ale tohle dobrý nebude nikdy. Chápeš, že jsme přišli o dítě a to má být dobrý?"
Rozčílila jsem se.

Nic neříkal. Jen stál a já viděla, jak se mu po tvářích řinou slzy.

"Asi.. Asi půjdu spát." Přerušila jsem ticho. Vzala jsem si pyžamo a zmizela v koupelně.

POHLED VADIMA
Celej svět se mi sesypal jako domeček z karet.
Máte vymyšlený jména, nakoupený věci, všem jste to řekli, těšíte se a teď?

To, to prostě nejde!
Kdyby to nešlo, tak se to nestane.
Ale proč sakra my!?
To máš za ten podvod Áji.

Tak a dost.
Opravdu se tu hádám sám se sebou? Dopil jsem další flašku vodky. Hodil jsem ji na zem a dokutálela se k dětské postýlce.
Vstal jsem a zvedl ji.

Tady mělo spinkat. Přejel jsem rukou po dětském povlečení.
Takhle bych ho v noci chodil kontrolovat, jestli je všechno v pořádku, ale není.
Zase jsem se rozbrečel.
Co když je to fakt za tu nevěru tenkrát?
Jestli ano, je to ten největší trest, kterej existuje.
Takhle přijít o svoje dítě, který se ještě ani nenarodilo.