Sweet serial killer

Prolog

Sedí ve svém malinkém pokojíčku a je naprosto potichu, snaží se ani nedýchat, aby na sebe náhodou neupozornil. Poslouchá, čeká. Čeká na jediný zvuk, který by naznačil, že se člověk ve vedlejší místnosti zvedá z pohovky, která při každém pohybu tak příšerně vrže. Dokud se nic neozývá, dokud je muž ve vedlejší místnosti zaneprázdněný sledováním televize, je všechno v pořádku.

Je nalepený na tmavých poškrábaných dveřích. Zatím jsou tiché hlasy vycházející z televize to jediné, co slyší. Je to zvuk, který ho ujišťuje, že má ještě čas, že je prozatím v bezpečí. Jeho malinkýma ručičkama se opírá o dveře, snad jako by je mohl zadržet, až se budou otvírat.

Přeje si, aby to všechno skončilo, aby už ho ten muž nechal být. Přeje si, aby to všechno bylo jako před tím. Přeje si, aby se vrátila ona.

Ruce se mu začínají třást, jakmile pohovka hlasitě vrzne. Zvuk televize je najednou hlasitější, teď už dokáže rozpoznat, co lidé říkají, ale byl by radši, kdyby zase zmlkli. Slzy plní jeho velké oči, ve kterých je už v tak útlém věku zřetelné utrpení. Utrpení, které se hromadí už dlouhé měsíce. Utrpení, které by žádné dítě znát nemělo.

Místo toho, aby se pokoušel udržet dveře zavřené, snaží se od nich dostat co nejrychleji a choulí se do klubíčka v rohu místnosti. Snaží se být co nejmenší, co nejmíň nápadný. Doufá, modlí se i když neví ke komu, že splyne se zdí dřív, než se dveře otevřou.

Bojí se. Bojí se tak strašně moc, že by to slovy šlo jen těžko vyjádřit. Je to horší než strach ze špatné známky. Je to horší než strach z pádu, když někdo poprvé sedne na kolo. Je to horší než strach ze strašidelného filmu. Je to horší než cokoliv, co si kdy dokázal představit. Najednou se mu naprosto ochromující strach a panika zdají jako jediné emoce, které je schopný cítit. Jako by nic jiného nikdy necítil, jako by se tak měl cítit už navždy. Jako by nic jiného neexistovalo.

Těžké kroky se blíží ke dveřím a v chlapci všechno trne hrůzou. Hrůzou, kterou většina lidi za svůj život nikdy nepozná.

Osoba se zastaví u dveří, které vzápětí skřípají.

A pak už znovu vidí tu tvář. Tu tvář, která někdy dávno byla přívětivá, laskavá, milující. Teď je však brunátná vzteky a plná nenávisti. 

Zdravím. Jsem si jistá, že si spousta z vás myslela, že je s tímhle příběhem konec. To jste se ale zmýlili přátelé. V příběhu jsem udělala větší i menší změny a mám v plánu ho postupně celý přidat.  Sice s ním ještě pořád nejsem spokojená, ale protože jsem si uvědomila, že s ním asi ani nikdy úplně spokojená nebudu a pokaždé bych v něm našla něco, co bych chtěla změnit, rozhodla jsem se ho prostě přidat a kdo si ho bude chtít přečíst, ten si ho přečte. 

Tak přeji příjemné čtení a doufám, že si aspoň někteří z vás užijí. :D