Můj malý vrahounku

Kapitola 8.

Pršelo a on neměl kapucu. Nebo deštník. Ani neměl poblíž nějaký přístěnek, do kterého by se schoval. Ale to mu bylo jedno. Jo sice mrzl a ta voda byla nepříjemná, ale nebylo to nic oproti tomu, co se mu podařilo.

Najít toho parchanta a sledovat ho. Jak dlouho? Nebyl si jistý. Minimálně dvě hodiny.

Oliver od něj odešel lehce nespokojený, ale stejně mu tam nechal nějaké peníze. A Nick věděl, jak je využít. Velký kelímek teplé kávy. To přesně potřeboval. Něco na povzbuzení a zahřátí. Ne že by vědomí, že možná bude mít možnost zabít pitomce, co se ho pokusil zabít, nebylo dostatečně dobré, ale jeho tělo potřebovalo trochu víc, než jenom víru, naději a motivaci.

Byla to jeho první sledovačka a popravdě si to užíval. Stál na ulici a sledoval jedny dveře. Jediný vchod i východ do budovy a ten parchant tam zalezl. Možná, že tam bydlel, nebo musel něco vyřídit, ale hlavní bylo, že Nick věděl, kde je. Problém bude až bude opravdu unavený a káva nebude stačit.

Konečně se něco stalo. Dveře se otevřeli a ten parchant vyšel ven i se svými gorilami. A k Nickově neštěstí nasedli do černého auta a vydali se pryč. Tohle jediné nedomyslel. Běžet za ním opravdu nemůže, taxi by bylo nápadné a ukrást auto by bylo neefektivní. Bože kolik s tím měl špatných zkušeností. Tak se prostě rozhodl pro prozkoumání baráku, ve kterém ti chlapíci pár hodin zůstali.

Spoléhat se v dnešní době, že budova nebude mít alarm, bylo poněkud k smíchu. Ale léta zkušeností se mu vyplatila. Přešel k boku domu a stáhl si žebřík, který bývá po stranách. Jinak by musel přeskakovat budovy a to se mu nechtělo.

Vystoupal až do prvního patra, kde pomalu otevřel okno. Šlo to bez problémů a on vnikl dovnitř.

Byl to celkem honosně zařízený pokoj. Nebo spíše předpokoj. Sedačky, křesla a u dveří z každé strany byly stolky. Muselo se tu čekat. Nebo povídat, ale tomu Nick nevěřil.

Pomalu se přesunul k jedněm dveřím, které doufal, že vedou do pracovny. A opravdu vedly. Ta byla útulná a zároveň působila velkolepým dojmem. I když pokoj žádná okna neměl, za stolem byly dva těžké závěsy splývající až na zem. Podél stěn většinou byly knihovny a přímo uprostřed byl těžký dubový stůl.

Nick ho pomalu obešel a začal si prohlížet všelijaké dokumenty, papíry a jiné věci na stole. Raději se jich moc nedotýkal, aby se náhodou nepoznalo, že tu byl. Akorát si je pročítal. Většinou to byly nějaké smlouvy, nebo vytisknuté emaily. To ho moc nezajímalo.

Všiml si jedné kartotéky a přiblížil se k ní. Vytáhl nejdřív vrchní zásuvku. Měl štěstí. Většina těch dokumentů byla z nedávné doby a on se jimi jen tak rychle prohrabal. Ani ho nepřekvapilo, když našel složku se svým jménem. Opatrně ji vyndal a prolistoval těch pár papírů. Byla tam jeho fotka a zapsané datum, všechno. A potom tam byla oběť. Oliver.

Otočil list a objevil, co hledal. Všechno kolem. Že to opravdu byl on, kdo dal do kostela bomby, a kdo najal Olivera, aby zabil jeho. Další složka byla Oliverova a našel tam to, co čekal. Až na peníze. Duchovní dostal víc. Trochu ho to naštvalo, ale nechtěl to řešit. Ne teď. To byla práce až na později.

Ještě projel zbytek kartotéky a potom ji zavřel. Nic zajímavého. Vrátil se ke stolu a znova si ho prohlédl. Nechtěl zkoušet šuplíky, i když ho to lákalo. Ty vždy schovávaly největší tajemství, ale Nick nemohl riskovat. Už takhle riskoval. A dokonce si to i uvědomoval.