Můj malý vrahounku

Kapitola 15.

Zima, mráz, bílo, šedo a černo. Vítr mu trhal uši a on se svíjel nahý ve sněhu. Vše bylo špatně. Cítil ebenové ruce, nebo chapadla, nebo jak by to nazval, jako ho obmotávají. Neumožňují mu dýchat.

Jeho vysněný život. Byl tam před ním a přitom nebyl.

Byl v zasněženém lese a třásl se. Bolest otupovala jeho smysly a stejně vůbec nebyla.

Rozběhl se. Po chodníku běžel dál městem a snažil se najít něco povědomého. Nikdo se na něj nedíval. Obličeje bez očí, nosu, rtů. Bez ničeho. Povlaky.

Otočily se na něj a on viděl, jak se jim vybarvují černé kaňky jako oči.

Běžel dál až doběhl k faře, kterou moc dobře znal. Před ní stál Nick. V hrudi měl nůž a díval se na něj, jako by to bylo to poslední, co by uviděl na světě.

Všechno začalo křičet, tmavnout a hroutit se. Padal. Padal. Dopad.

Oliver se trhnutím probudil a vzpomínal na noční můru. Stejně si nemohl nic vybavit. Akorát Nicka. Jak se na něj díval. Otočil se, aby se na něj mohl podívat, ale vedle něj byla akorát postel s přikrývkou a polštářem. Buďto s ním Nick v noci nespal vůbec, nebo se probudil dřív a někam zmizel.

Vlastně mu to bylo jedno. Raději vylezl a dal si rychlou sprchu, aby ze sebe smyl noční můru.

Voda mu stékala chvíli po zádech a chvíli po hrudi, podle toho jak se natočil. Šumění dopadajících kapek utlumilo jakékoliv jiné zvuky zvenčí. A Oliver přemýšlel.

Všechno mu teď vycházelo a na to nebyl zvyklý. Vždy měl něco, co musel zařídit. Problém, který musel být vyřešen. A teď? Bez potencionálních podmětů se začalo ozývat svědomí. Nejdřív potichu a potom řvalo plnou silou do megafonu. Životy, které vzal. Hříchy, které spáchal. Dřív si k nim hledal odůvodnění a ta se vždy našla. Ale teď, když chtěl začít znova, tahle schopnost zmizela.

Po pár minutách melancholického uvažování konečně vylezl ze sprchy a zabalil se do županu.

Příjemná vůně ho vábila celým domkem až do kuchyně. Na stole pro něj ležel talíř s palačinkami, jestli to tak mohl nazvat. Ale vonělo to úžasně. Nick se rozvaloval na gauči a něco si prohlížel na laptopu.

„Dobré ráno ospalče. Dej si snídani. Dneska máme hodně práce," řekl a začal číst jeden email. Oliver přikývl a posadil se ke stolu. Palačinky v něm během několika minut zmizely a zůstal po nich jen mastný talíř.

„Nevěděl jsem, že umíš vařit. Měl jsem za to, že akorát ohříváš vodu na čínské polévky v pytlíku," utrousil Brooks a začal umývat nádobí.

„Palačinky umím. Kdysi jsem týden hlídal Miu a nemohl jsem jí pořád kupovat fastfood. Tak jsem si našel nejjednodušší recept a vařil podle něj," odpověděl mu Nick, který odložil laptop a podíval se na něj. „Jak se moje Šípková Růženka vyspala?"

„Dobře až na probuzení. Sen byl poněkud zvláštní," vysvětlil Oliver a občas se ohlédl na Tuckera. „Říkal si něco o práci."

„Jo. Budeme plánovat výzdobu na Halloween."

„Tebe to ještě nepřešlo?" povzdechl si Oliver a posadil se do křesla.

„Ne nepřešlo. Ale neboj. Dneska se mě brzo zbavíš. Mám práci," odpověděl mu Nick a natáhl se k němu. Oliver protočil oči a dal mu rychlou pusu. Potom se odtáhl.

„Řeknu to takhle. Nechci zdobit tenhle dům. Už tak budu mít dost práce s kostelem, ještě řešit náš domov, aby vypadal děsivě. Nechám to na tobě, pokud opravdu chceš."