Můj malý vrahounku

Kapitola 21.

„Musíme se ho zbavit."

„Ne."

Gary se probudil s bolestí hlavy. Ani ještě neotevřel oči a věděl, že není doma ve svém pokoji. Ani nikde jinde na pohodlném místě. Nebo aspoň přátelském místě. Ležel na tvrdé studené zemi a z dáli se ozývaly rozhněvané hlasy. Vzduch byl zatuchlý, štípal.

Chytil se za hlavu a konečně otevřel oči. Před sebou, nebo spíše nad sebou měl víceméně bílý strop, a když trochu pootočil hlavou, spatřil i jedinou žárovku, který osvětlovala menší místnost, ve které se nacházel. Světlo ho pálilo v očích a on si je musel zakrýt rukou. Příšerně ho bolela, když s ní hýbal.

Opřel se opatrně o tu druhou a nadzvedl se. Rozhlédl se po prázdné místnosti, kde kromě žárovky nebylo nic až na dveře v jedné ze stěn. Nejprve přemýšlel, proč tam je. A potom si vzpomněl, co předcházelo jeho probuzení.

Mrtvola a honička v lese. Vzpomínky létaly jedna přes druhou. Každá děsivá a strašnější než ta předchozí. A nemělo to konce. Příšerný puch, když našel Thomase. Nebo spíše to, co z něj zbylo. Nepříjemný pocit, když uviděl Nicka. A hlavně šok. Strach. Touhu utíkat a nikdy nepřestat. A tu měl právě teď taky. Problémem bylo, že ho všechno bolelo a neměl kam utéct. Tedy podle toho, co hádal, byly dveře zamčené, aby nemohl udělat přesně to.

A i přes to se najednou vymrštil do stoje a došel ke dveřím. Chytil kliku a pokusil se je otevřít. Potom s nimi začal lomcovat, když to nešlo po dobrém, a nakonec začal řvát.

„POMOC!!! Pusťte mě!!" křičel chvíli, ale potom ho přemohla slabost a on se skácel zpět k zemi. Hlasy v dálce, jak si poté všiml, utichly a místo nich se ozývaly kroky. Kroky které se k němu blížily. Nejspíš.

„HALÓ?!!" Stále nic. Gary naštvaně kopl do dveřích a nohou mu projela ostrá bolest. Zasyčel a stáhl se do kouta, kde si k sobě nohy přitáhl a začal si ji prohlížet. Nevěděl, o s ním bylo. Mohl akorát hádat, že možná má zlomenou nějakou kost. Nebo naraženou. Možná namožené svaly, nebo jednoduše špatně kopl.

„Pomoc!" zkusil to ještě jednou a potom se stáhl do sebe. Nechtěl tomu věřit. Stále si připadal jako v nějaké noční můře a čekal, kdy se probudí. Ale čím déle byl vzhůru, tím víc se bál, že to noční můra není. Že je opravdu někde zavřený. V nějakém sklepě u nějakého maniaka.

Maniaků. V hlavě mu sklaply další dvě až tři vzpomínky. Nick Tucker. Utíkal před ním v lese. Protože viděl mrtvolu, a protože měl Nick lopatu. A utíkal za ním s ne zrovna moc přátelským tónem.

Musel být u Nicka ve sklepě. Nevěděl o ničem jiném, co by jeden z partnerů, kteří žili uprostřed ničeho, mohl mít, kam by ho zavřel Možná že to byl nějaký atomový úkryt, jaké měli v Americe. Ale to byla pitomost, protože on byl jasně ve vyklizeném sklepě a nad ním byly hlasy. Bývaly.

Když mu to došlo, vyděsil se.

~~~

„Musíme se ho zbavit," zabručel Nick, když konečně doběhl k Oliverovi, který se skláněl nad bezvládným tělem Garyho.

„Ne."

„A proč ne? Ví o tom. O té mrtvole. Není hloupý, muselo mu to všechno dojít. A co dělají taková děcka, jako je on? Udá nás na policii a náš malý vysněný svět je v prdeli," řekl lehce naštvaně Nick a opíral se o kolena, aby popadl dech. Oliver stál rovně a shlížel k Garymu. Vypadal dost zvláštně. Na to, co bylo u něj normální. Na jednu stranu klidný a na druhou vypadal, že začne hystericky ječet. Logika se prala s realitou a on vypadal ztraceně a přes to plně vědom situace.