Můj malý vrahounku

Kapitola 3.

Bylo krásně. Ptáčci zpívali, svítilo sluníčko, ale ne moc, a foukal mírný větřík. Oliver seděl na lavičce v parku a pomalu upíjel z termosky bylinný čaj, který si připravil doma. Nic by neměnil. Teď neexistovala žádná práce, žádné vraždy. Nikdo. Jenom on a Bůh v parku. Bohužel to netrvalo moc dlouho.

„Olivere, Olivere!" křičel otec Benedikt a rychlým krokem šel k němu. Oliver si povzdechl a otočil hlavou, aby duchovního viděl. Ne že by nebyl rád, že se o něj Benedikt zajímá. Jenom teď byl Bohu hodně blízko. Cítil jeho přítomnost ve všem kolem něj. A otec Benedikt ho vyrušil.

„Ano otče Benedikte?" zeptal se Oliver a vstal. Termosku nechal ležet na lavičce. Pokud někam půjde, tak si ji přece vezme s sebou.

„Přišel ti dopis Olivere," usmál se otec Benedikt a podal Oliverovi obálku. Ten ji přijal a prohlížel si ji. „Jsem na tebe hrdý."

„Opravdu? A proč?" zeptal se Oliver a znova zvedl hlavu. Na obálce nenašel nic zvláštního.

„No o víkendu jsem byl na takovém menším srazu. Já a pár dalších otců z okolních měst a kostelů. Řešili jsme dnešní mladou generaci. A hlavně tu tvoji. Ostatní si hrozně stěžovali, jak je chlapci neposlouchají a dělají různé neřesti. Když se mě zeptali na mé chráněnce, tak jsem jim řekl, že jsi skvělý hoch, teda teď už hoch nejsi, ale že jsi byl. Povídal jsem jim, jak jsi byl hodný a všem pomáhal. Téměř mi to nevěřili," uchechtl se Benedikt. Oliver se taky usmál a představil si závistivé tváře ostatních duchovních. Sice je většinou neznal, ale i tak.

„Jsem velmi polichocen, že o mě takhle mluvíte," odpověděl na to všechno Oliver a do tváří se mu vehnala krev. Líbilo se mu, že o něm takhle otec Benedikt mluví. V dobrém. Benedikt přikývl.

„Dnes se o tobě možná opět zmíním. Mám schůzku s otcem Mikulášem. To je asi všechno. Jsem na tebe hrdý Olivere," usmál se Benedikt a otočil se k odchodu. Mladík se zamyslel a už se chystal si sednout, když si na něco vzpomněl.

„Benny?" zeptal se duchovního. Ten se otočil a usmál se. „Víte přemýšlel jsem. Rád bych tu zůstal, ale také bych rád objevoval svět. Ano vím, že už teď ho objevuji až až, ale napadlo mě..... vždycky jsem se chtěl podívat do Británie."

„Chápu tě. Jsi v tom věku, kdy muži vylétají z hnízd a chtějí dobýt svět. Také jsem takový býval. Dobrodružství, láska, úspěch. Poněkud poetické, ale když člověk umí žít a prožít moment, tak je to skoro jako v těch pohádkách, které nám čtou, když jsme malé děti. Nebudu se zlobit Olivere. Ale budeš mi muset slíbit, že na sebe dáš pozor."

„Myslel jsem, že budete proti. Proti dobrodružství a lásce k ženě," sdělil své obavy Oliver a přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Do obličeje se mu vehnala další dávka krve, a i když se ji snažil zastavit, nešlo to.

„Bůh nemá nic proti lásce dvou lidí. Pokud je pravá a upřímná. Ani já ne. Někteří mě dokonce považují za revolučního," usmál se otec Benedikt. „Pravdou je, že věřím, že jsem tě vychoval správně. A že budeš i správně žít. Už ti nechci mluvit do života. Užij ho dle svého, ale nezapomeň na nebe a peklo."

„Nikdy," odpověděl mladík a sledoval jak jeho mentor odchází. Nervózně si prohlížel obálku, kterou pevně svíral mezi prsty.

„Na peklo nikdy," řekl do vzduchu a rozdělal obálku.

~~~

Byl to kostel jako každý jiný. Nick v nich nikdy neviděl rozdíl. Až na tu výzdobu. Někde byla pěkná, jindy ne. Nejvíc nenáviděl tlusté andělíčky. Andělé by měli být přece symbolem krásy a čistoty. A to ti malý tlouštíci nebyli. Ti byli symbolem obžerství. Už od Nickova dětství, kdy je občas vídal, když se modlil k Bohu, aby mu pomohl, je neměl rád. Ani Boha ne. Nikdy nepomohl a Nick přestal věřit tolik, jako věřil předtím.