Můj malý vrahounku

Kapitola 14.

„Už se těším," promluvil Nick a natáhl se na gauč. Oliver seděl u stolu a něco zapisoval do papírů a dost se u toho mračil.

„A na co?" zeptal se jen, aby ukojil Nickovu touhu a po konverzaci.

„Halloween. Nikdy jsem ho nějak pořádně neslavil. A teď jsme v Anglii. Bude to skvělé. Vyzdobíme dům, budeme mít kostýmy a strašit děti," usmíval se tmavovlas a dál se rozplýval nad představami, jak děsí malé koledníky.

„Kdo by chodil až sem?" ozval se znova Oliver a odložil pero. Opřel se a po rtech mu přeběhl malý nepatrný úsměv, když si vzpomněl na Halloween na faře.

Jednou mohl jít koledovat, ale nakonec z toho nic moc nebylo. Od té doby akorát pomáhal Benediktovi dávat sladkosti dětem a trochu je postrašit. A také v domě hrůzy, kterým se stával kostel pravidelně každý konec října. Sedm smrtelných hříchů. Byla pravda, že to Olivera pokaždé bavilo. Děsit a poukazovat na zkaženost světa. A poté si často uvědomil, jak smutné to je.

„Děcka co chtějí bonbóny? Ve městě není tolik domů, aby utáhly ty nejlepší koledníky. Přijdou až k nám. Uvidíš. Musím vymyslet výzdobu," rozplýval se Nick a začal plánovat dekorace.

„A já musím vymyslet těch sedm smrtelných hříchů a najít dobrovolníky do domu hrůzy. Navrhl jsem Anthonymu, že bychom mohli udělat z kostela dům hrůzy. A také poučení. Co myslíš?" zeptal se a konečně vstal. Pomalu přešel až k Nickovi, který se dál roztahoval po gauči a přemýšlel o nadcházejícím svátku.

„Že do všeho taháš až moc Boha. A vyřežeš dýni. Aspoň jednu. Ale jo. Mohlo by to bavit rodiče s mladšími dětmi," usmál se Tucker a natáhl se pro polibek s Brooksovi. Ten mu ho dal, ale potom se raději odtáhl. Nick se na něj podíval způsobem proč?

„Co kdyby se někdo díval."

„Díval? Sem nevkročí žádná živá noha, kromě nás. Kdo by nás sakra mohl sledovat? Myslíš si, že ten tvůj kněz tě špehuje?" zeptal se podrážděně Nick a posadil se.

„Člověk nikdy neví."

„Jsi paranoidní Ollie," usmál se Nick.

„Možná a neříkej mi Ollie. Nemá to rád," zabručel Oliver a posadil se vedle svého partnera.

„Dobře pane sexy knězi," uchechtl se Tucker a přiletěl mu za to pohlavek. „Nojo. Budu ti říkat Olivere. Tak. Za co půjdeme? Sladíme si kostýmy."

„Nesladíme. A nevidím důvod, proč bych měl za něco jít. Nebudu koledovat."

„No jo," povzdechl si Nick a opřel se o světlovlasa. „Osvětli mi, proč že se k tobě musím chovat jako ke kámošovi."

„Protože kdyby zjistil někdo, že tě miluji, tak bych přišel o práci."

„Hele a není náhodou Bůh láska? Několikrát jsem to někde slyšel, tak proč když se milujeme, tak by nám to neměli tolerovat?" zeptal se Nick a rychle si ukradl malý polibek.

„Protože tradice a historie. Taky si myslím, že je to blbost, ale musíme to dodržovat. Kdybychom nedodržovali pravidla, tak bychom byli zvířata." Tucker přikyvoval, ale myslel si své. Neříkal to ale, protože věděl, že by Olivera akorát naštval.

„Když už jsme u těch tradic, tak... pomůžeš mi aspoň vyzdobit barák na ten Halloween?" zeptal se a sledoval pomalu rudnoucí obličej svého partnera. „Jsem moc rád, že s tebou mohu počítat," usmál se a rychle se vyšvihl na nohy. Otočil se k lednici a po chvíli už v ní hledal něco k jídlu.