Můj malý vrahounku

Kapitola 1.

„Jeho jméno je Nick MacDonald. Chci, abyste ho odstranil. Je to jasné?" zeptal se muž v černém obleku. Oliver přikývl a prohlížel si fotku, kterou dostal. Obrátil ji a našel všechny informace. Věk, bydliště, koníčky, práce. Všechno co potřeboval, ale rozhodl se už před obdržením fotky, že si toho Nicka prohlídne. Trochu vysleduje jeho zvyky. Aby ho poznal. A nebyl potom překvapen zvláštní reakcí.

„Jo je. Ale peníze chci předem," řekl rovnou Oliver. Muž přikývl a vytáhl zpod těžkého dřevěného stolu kufřík s penězi. Otevřel ho a nechal Olivera ať si je prohlédne, že s nimi není nic v nepořádku.

„Poněkud dost peněz za obyčejného člověka," utrousil Oliver a zaklapl kufřík. Muž se narovnal v křesle a spjal prsty do stříšky před sebou.

„Nebude to tak lehké, jak si myslíte Olivere, ale věřím, že vám to nebude dělat tolik problém. Ještě. Můžu vás poprosit o maličkost?" zeptal se muž a na rtech rychle přeběhl úsměv. Oliver přikývl a pohrával si s kufříkem v rukách.

„Až se rozhodnete pro... inhumaci, prosím řekněte mi, kde ho hodláte inhumovat. Místo a čas."

„Jistě. Všechno?" zeptal se Oliver, který si pohrával s hodinkami a nití v nich. Muž přikývl a Oliver se otočil ke dveřím.

„Věřím, že se vám to podaří. Olivere Twiste," řekl muž a opět zapadl do křesla. Oliver se zastavil a stiskl pevněji kufřík ve své ruce. Jak on to příjmení nesnášel.

„Rád bych vás upozornil, abyste to příjmení nepoužíval. Hodlám si ho totiž co nejdříve změnit," procedil mezi zuby, ale pak si vzpomněl na jednu mantru a uklidnil se. Jeho ruka se uvolnila a on se trochu protáhl.

„Jistě. Ujišťuji vás, že ho už nikdy nepoužiju. A nejspíš se s vámi už nikdy nesetkám. Řekl bych, že je vše v pořádku, Tak do práce Olivere," řekl muž. Oliver přikývl a odešel z místnosti. Nebylo to poprvé, co si ho někdo najímal. Ale snad naposledy. Oliver hodlal po téhle vraždě se odstěhovat ze států. Někam jinam. Zvažoval Evropu. Anglie se jevila, jako možnost. Všechno měl připravené. Teď už jenom ta vražda toho Nicka MacDonalda.

Vyšel z budovy, která vypadala, jako každá druhá v té ulici. K nerozeznání od jiných. Takové měl rád. Nenápadné. Rychle nastoupil do auta, na které si sám vydělal normální prací. Na to byl velmi hrdý. Chevrolet impala z roku 1967. Miloval ji.

Usmál se, když se dotkl volantu. Rychle klíčky do zapalování a vyjel. Jeho cíl nebyl ani hodinu daleko. Bylo to vlastně kousek. Tak dvacet minut. Jeho malý byt na okraji města. Poblíž kostela. Kde vyrůstal, kde ho vychovávali a kde strávil celé své dětství.

Sirotek. A dali mu jméno Oliver. Vzala si ho k sobě církev. A on za to byl rád. Byl rád, že mohl vyrůstat v tichém kostele, kde se kdykoliv mohl schovat do nějakého zapadlého rohu, nebo si zkusit zahrát na varhany.

Otec Benedikt si ho doslova přivlastnil. Skoro jako rodič, kterého Oliver nikdy neměl. Učil ho dokonce i hrát hry. A teď myslím hry na PS4 nebo na počítači. Benedikt se snažil být co nejlepším otcem pro Olivera. Prožil každou důležitou chvíli s ním.

Ale i Benedikt se občas utrhl z pomyslného řetězu a tak vzniklo Oliverovo příjmení. A Oliver si ho hodlal změnit.

Zabočil a před ním se pomalu začala rýsovat kopule kostela, kde byl vychován.

Čekali byste, že církevní hodnostář nebude vrah. Dokonce nájemný, ale Oliver jím byl. A všechny, které zabil, tak si to zasloužili. Protivili se Bohu. Nějak vždy. Oliver si důvod našel, aby v božích očích nevypadal špatně.