Můj malý vrahounku

Kapitola 18.

Poklidné ráno byla vítaná změna oproti předešlé noci. Nick se vzbudil jako první, ale nehýbal se a akorát sledoval svého partnera, jak klidně oddychuje, jak se mu zvedá a klesá hruď, a jak se oči pohybují pod víčky. A jak Nick doufal, tak i snad dobré sny. Možná i o něm. O nich.

Oliver se probudil později a ospale se podíval na svého přítele. Ten si nevšiml konce spánku a dál se zasněně díval.

„Rád mě pozoruješ, když spím?" zeptal se Oliver a cítil, jak sebou Nick trhl díky nečekanému zvuku. Pomalu zvedl ruku a zajel s ní do partnerových vlasů, aby se uklidnil.

„Ano. Vypadáš při tom tak klidně." Skoro jako anděl. Nevinný anděl, který neudělal nic špatného.

„Tak tělo je vlastně paralyzováno, aby mohlo odpočívat, a aby se mu nic nestalo, když sní," usmál se Oliver a vysloužil si polibek.

„Musíš být vždycky tak chytrý?" Byla to spíše řečnická otázka a oba to věděli. Akorát se na sebe usmáli a potom se znovu políbili.

„V pořádku?"

„Proč se ptáš?"

„Včerejšek."

Oba byli ticho a přemýšleli, co se vlastně stalo. Vražda a potom tělo schovali někde, kde by ho téměř nikdo nenašel, kdyby nehledal. A neměl vodítka, která snad žádná nebyla. Minimálně v to milenci doufali. Jednoho problému se zbavili, ale další jim už klepal na dveře. Informace o jejich minulosti stále někde byly a to je znepokojovalo. Zlý pocit vtírající se do jejich mysli, ovlivňující každé rozhodnutí a každou myšlenku. Milovali ten život a nechtěli se ho vzdát. Ale to znamenalo začít pátrat po tom druhém a potom ho taky zabít, pokud znal podrobnosti. Což nejspíš znal.

„Dneska začneme s hledáním. Ale to až po snídani," rozhodl Oliver a prosebně se usmál na Nicka. Ten nejdřív nechápal, ale nakonec se mu taky zvedly koutky. Bylo skoro až pozoruhodné, jak dobře si rozuměli díky pouhým pohledům. Bylo to něco, co povzneslo jejich vztah výš a dál.

„Miluješ mě, nebo mé palačinky?" uchechtl se Nick a pomalu vstal. Ručník se zůstal válet někde na zemi a vypracovaný mladík začal hledat něco, do čeho by se mohl obléknout. Samozřejmě to prodlužoval, když si všiml Oliverova pohledu. Ale nakonec se stejně oblékl a s pusou se vydal do kuchyně dělat palačinky.

Oliver se ještě chvíli válel v posteli, ale potom mu jeho mysl nedala a on se s nevyřčenou modlitbou vydal hledat oblečení. Župan, navíc rozvázaný, se mu nezdál vhodný. Nakonec vybral jednoduché šedé triko a k tomu nějaké tepláky. Nevěděl jestli jsou kousky oblečení jeho, ale nezajímal se. Rána byla něco, co si ti dva mohli vysnít. A co se taky stávalo skutečností. Klidný příchod nového dne s palačinkami a úsměvy. A polibky. I když se toho snažil Oliver vyvarovat, bylo něco, co dělalo Nickovi polibky tak úžasné, že ho i napadlo, jestli mu tu vlastnost nenadělil sám Bůh. Vždy poté zavrtěl hlavou a pokáral se za takové myšlenky.

„Srdcové palačinky od srdce pro někoho, kdo ho ukradl," usmál se Nick a pokynul hlavou k židli. Oliver si sedl a začal si prohlížet snídani, která spíše než srdci byla podobná bramboře. Nekomentoval to a začal jíst. Nick se k němu hned připojil a občas ho pohladil po noze tou svou.

„Nehledě na to, že to jako srdce vůbec nevypadá, víš, že symbol srdce vznikl spojením dvou opravdových lidských srdcí? A byli to milenci," řekl Oliver a vysloužil si tím úšklebek a mírné kopnutí do nohy.

„Jsi člověk nebo chodící encyklopedie?" zeptal se Nick a vložil do úst další sousto.

„Řekl bych, že člověk. A když už si takhle pěkně povídáme, tak dneska je Halloween můj drahý. Stále chceš vyzdobit dům a strašit?" odvětil Oliver a napil se ze sklenice.