Můj malý vrahounku

Kapitola 20.

„Vím, že už jsem to říkal, ale přijde mi to divné," vyjádřil své obavy Nick a dopínal si knoflíčky u košile. Oliver stál za ním a sledoval ho. Na rozdíl od od něj měl Brooks přes košili svetřík. Na formální kalhoty kašlali, stačily džíny. Byla to prostě jen večeře a dávno se dohodli, že nemusí být v obleku.

„A co? Že se s nás chtějí poznat? Prakticky jsem jediný, kdo pořádně znal Garyho otce. Nedivil bych se, kdyby měl pár otázek," odpověděl mu Oliver a postavil se vedle něj. Odraz v zrcadle vypadal celkem dobře. A nevinně na to, jakými monstry kdysi bývali. A nejspíš i stále byli. Ale na to se snažili nemyslet.

„Na tátu, který ho nechal s jeho mámou a neukázal se ani jednou v životě? Musel by padnout za zemi ve válce, aby si takového otce dítě vážilo," zabručel Nick a chytil Oliverovu ruku. Chvíli na sebe koukali a potom se pustili. „Ano já vím. Žádné projevy, nic. Tak jako vždy, když někam jdeme. Což se moc často nestává."

„Děkuji," přikývl Oliver.

„Co ta Elis? Je celkem fajn, ale myslí si, že jsme spolu. A stoprocentně si to myslí i Gary. Bůhví co jejich rodiče," zamyslel se Nick a narovnal se. Podíval se na svého partnera a snažil se zjistit, co si myslí, podle pohledu do očí. Ale to mu žádné výsledky nepřineslo. Místo toho do něj jemně šťouchl.

„Myslí si to všichni, ale dokud nás neuvidí se líbat, tak nemají důkaz," řekl monotónně Oliver a taky se narovnal. „A my se líbat nebudeme."

„Občas si říkám, proč to tak moc řešíš. Dneska je normální, když je někdo gay. A tady jsou celkem chápaví. Myslím si, že by to tomu chlápkovi v kostele nevadilo. Vypadá fajn," usmál se Nick a otočil se na něj a políbil ho. Oliver mu polibek oplácel, ale potom se odtáhl.

„Ale není. Ne tak úplně. Prostě pravidla. Našel by způsob, jak mě vyhodit. On nebo nějací jeho nadřízení. A to nechci dopustit. Ta práce pro mě něco znamená. Můžu pomáhat lidem. Můžu se aspoň pokusit odčinit to, co jsem tak lehkovážně spáchal. Můžu být lepší."

~~~

Můžu být lepší pomyslel si Gary a dál si prohlížel flash disk. Posledních několik dní o něm přemýšlel snad víc, než o Chadově smrti. A že o té přemýšlel dost. V rukou držel věc, která mohla někoho zničit, a která by mu přinesla peníze. Peníze, které tak moc potřeboval pro sestru.

Svěsil ruku a podíval se ven z okna. Dávno už se smrákalo a lehce poprchávalo. Typické počasí pro Británii. Smutné, šedé, jednotvárné. Nedokázal pochopit, jak v tom dešti mohla najít jeho sestra krásu, o které by psala, nebo přemýšlela. On to nedokázal. A možná to taky bylo tím, že měl oproti ní život celkem jednoduchý. Nemusel počítat, kolik si musí dát inzulínu po každém jídle. Nemusel se starat, kde jsou inzulínová pera a jestli jich má dostatek.

Nebo byla prostě jiná. To ano. Byla jiná a to na ní obdivoval. To byl důvod proč se snažil získat peníze. Aby jí život ulehčil, když už byla jiná. Jiní to mají vždy těžší. Ale neměli by. Nezaslouží si to. Proč by měli trpět oni za to, že jsou takoví, jací jsou. Měli by trpět ti, kdo předstírají, že jsou dav. Ti co se schválně chovají tak, jak se od nich předpokládá. Ti co neumí myslet.

Kopl do míče, který ležel před ním na posteli. Nafouklý plast se odrazil od stěny a zakutálel se někam, kam na něj Gary neviděl. Možná, že se i propadl do jiné dimenze, protože mladému studentovi se v jeho pokoji ztrácely věci tak často, jak je někteří experti dokázali kupovat. A nebo prostě míč zůstal na svém místě a Gary ho tam potom najde. Obě byly dosti pravděpodobné možnosti, ale o tom nepřemýšlel.