•9•

308 23 3

od adus_ca

od adus_ca

Asi tak,jako každé ráno se s nechutí budím.Nic neobvyklého.Je okolo 6 hodin a já se rozhodla,že dnes vstanu dřív,abych všechno stihla a nic nezapomněla,přece jen mi vlak jede v 10:00 a cesta do Sabinova bude celkem dlouhá.Asi 20 minut ještě projíždím sociální sítě a různý takový ty další kravinky.Dnes nebudu ani venčit moje psí stvořeníčko,o to se postará mamka.Sice jsou mezi námi takové ty napjaté vztahy,ale za něco jsem třeba ráda.Když už myslím,že jsem na mobilu byla dost dlouho odejdu do koupelny udělat si takovou tu každodenní ranní hygienu.

Ze skříně nevybírám žádný speciální outfit,já jsem spíš na jednoduchost.Volím světlé džínové kraťasy a černé tričko s dlouhým stříbrným řetízkem.S doplňky to také nerada přeháním.Pak si pouštím úplně nahlas písničky na Spotify.A když myslím nahlas,tak opravdu nahlas.Když nejsou rodiče doma tak si pouštím hudbu na plné pecky,protože lítám po baráku sem a tam a nechce se mi brát všude mobil,takže hraje hudba prakticky po celém domě.Někdy to musí být pro ty sousedy fakt nepřekousnutelný.K snídani si udělám palačinky s malinami a čajem.Alespoň se najím trošku víc než obvykle.Ještě dostříhám pár zapomenutých videí a píšu mamce,že už budu vyrážet a že napíšu až dorazím.Ona samozřejmě dodává ke všemu dávej pozor,nevěř lidem až moc a takový ty typický ochranářský věcičky.No co už,vypínám mobil a vyrážím.

Autobus stíhám jen tak tak a jako vždycky si sedám dozadu se sluchátky v uších.Lidi tady už mě znají a moc to neřeší.Ví že se prostě nezměním.Proč bych taky měla,kvůli někomu kdo mi je upřímně někde?Ne.Když se mi přehraje téměř celý playlist na Spotify zastaví autobus na přestupní zastávce.Oddechnu si.Jsem ráda,že jsem to stihla,někdy se mi i stalo,že jsem třeba zaspala.Hudba dělá divy.Uchechtnu se sama sobě.To už jsem fakt takovej blázen že si i povídám sama se sebou?Asi jo.

Ocitnu se na velkém vlakovém nástupišti.Zhlédnu si na tabuli svůj vlak a s překvapením zjistím,že vyjíždí za necelých pět minut.Na to už nic neříkám,jen se ženu jak debil přes celé nástupiště abych stihla vlak,kterým jedu někam,kde ani nevím co jdu dělat.Nevím ani jestli tam chci jet.Jestli chci jet za ním.Jestli ho chci vidět.Už jsem na tom asi fakt špatně,když nedokážu odhadnout ani sebe a svoje primitivní názory nebo odhady.

Sedám si na pohodlné sedadlo ve vlakové kabině.Ach jo,ten komfort.To je jen u vlaků,když jedete někam daleko,když jedete jen pár zastávek je to strašný.Odkládám si svůj malý batoh na sedadlo vedle sebe,které je prázdné.Teda vlastně celá kabina byla prázdná,ale až teď jsem zaznamenala pohyb naproti sobě.Zdvihla jsem hlavu a uviděla jsem hnědovlasého kluka,který se na moje ego smál až moc nevkusně.,,Ehm,co je tu k smíchu?",,Ty":chechtá se dál.Tahle konverzace nikam nevede.Zvedám se a bez jediného slova odcházím a otevírám dveře do další kabiny.Poslední,co vidím je ustrašený pohled toho kluka.To ale nemusím řešit,vůbec ho nepoznávám.

Sedám si na pohodlné sedadlo a dávám opět prostor svým myšlenkám.Toho kluka už nechci ani vidět,strašně mě naštval.No,ale tenhle vlak jede rovnou cestou až k cíli,žádné zastávky mezi tím nejsou,takže ten kluk vystupuje na stejné konečné stanici.Skvělé,to mi tak ještě chybělo.Nemám na tohle náladu,opírám si hlavu o druhé sedadlo a následně usínám.

Probudí mě někdo kdo mi silou třepe do ramena.,,Co je":vyjeknu.Pak se mi ale mysl pozastaví.Zase on.Že já měla pravdu.,,Jdi ode mě".Kluk mě bez jakéhokoliv slova opouští a mně hraje na tváři stejný nesrozumitelný výraz,jenž hrál na obličeji tomu klukovi při našem prvním setkání.Zaklepu hlavou,abych se z toho všeho posunula dál.Popadám batoh a vystupuji z prázdného vlaku.Tak jo.Teď už jen autobusem do Sabinova.Když najdu zastávku,zjistím že mi to jede za hodinu a půl.Jasně,typická já,nezjistím si kdy mi to jede a spoléhám,že to jezdí každou chvíli.No,hold tady nejsme u nás v Praze takže...

Celou tu hodinu a půl jsem proseděla na té zchátralé lavičce u zastávky.No,nebudu lhát,pěkně mě bolí zadek,ale co už,s tím jsem měla počítat.Nastupuju do autobusu a sedám si jako vždycky dozadu.Mám takový pocit,že mě pořád někdo sleduje.K mé smůle ještě začne celkem dost pršet.Mně to ale nevadí,já mám déšť ráda,vždy mě dokáže přivést na jíné myšlenky.

S pocitem,že mě pořád někdo sleduje,vystupuji z autobusu.Celý Sabinov je takový....Ehm...Jak to jen říct....Bez nikoho.Prostě tady nikdo není.Jen já a cesta...No,nevadí,Sam přece neříkal,že mi půjde naproti,nebo jo?To už je jedno.Procházím se prázdnými ulicemi a vnímám jen slabý déšť.Je to tak osvobuzující.Opravdu si to užívám,nikdy nevíte kolik takových momentů budete v životě mít.Když se tak nějak vzbudím ze svého ,,transu,, ohlédnu se a zjistím že jsem na správné adrese Samova domu.Jdu zazvonit,ale ještě několiktát se porozhlédnu okolo.

Dveře se ale rozletí skoro samy...

Stojí tam.....