We'll meet in the sky [Marcus&Martinus CZ] ✓

✝10✝

,,Nezatančíš si?" Otočila jsem se s nadějí, že mě oslovil Tinus. No, bohužel. Ten už od začátku tančil jenom s Irene. Jen jsem se na zrzka usmála a přikývla. Chvíli jsme spolu tančili, dokud mě profesor neodvedl stranou k menšímu vyvýšenému pódiu. To není dobrý.

,,Za chvíli vás uvedu, jste připravená?" Otočil se na mě. Jen jsem přikývla, ale ve skutečnosti jsem nebyla. Čím dál tím víc se mi klepaly nohy a měla jsem co dělat, abych dokázala udržet rovnováhu.

Do toho všeho mě opět začala silně bolet hlava. Natáhla jsem se k vedlejšímu stolku pro skleničku s vodou a napila se. Marně jsem se rozhlížela po sále a hledala Tinusovu blonďatou patku. Nutně jsem potřebovala někoho, kdo by mě dokázal uklidnit. A to umí jenom on.

Byla jsem tak vystresovaná, že jsem přeslechla i mé jméno, kterým mě profesor zval na jeviště.

,,Slečna Caldwellová!" Zopakoval. Nechápavě jsem se na něj podívala a po chvilce pochopila. Na sucho jsem polkla a pomalým krokem se vydala na pódiu. Kolem se rozezněl potlesk přihlížejících. To mi na nervozitě přidalo ještě víc.

,,Anne Cardwellová u nás studuje již druhým rokem a rodí se z ní obrovský talent. Nyní vám zahraje svou vlastní složenou píseň. No, musím uznat, že mě osobně se opravdu líbí," usmál se na mě profesor a povzbudivě mě poklepal po rameni. Přemohla jsem se k nějakému tomu úsměvu. A je to tady.

Stále jsem se klepala. Muselo to být vidět. Posadila jsem se ke klavíru a položila prsty na klávesy. Zhluboka jsem se nadechla. OK, klídek Ann, tohle zvládneš. No tak, vzpamatuj se... To půjde... Tak asi ne...

Silně se mi zatočila hlava. Všechno v zorném poli se mi rozmazalo do temných odstínů. Cítila jsem, jak se celá klepu, jako bych měla zimnici a nebo byla v mínus třiceti stupňovém mrazu. Od všad se ozývalo nespokojené, posměšné a udivené špitání. Snažila jsem se přemoct ke stisknutí první klávesy, ale marně.

,,Pšššt," objaly mě ze zadu přes ramena něčí silné ruce a utěšující hlas mi šeptal přímo do ucha. ,,Klid. Zvládneš to. Věřím ti. Představ si, že jsme tu sami my dva a hraješ jenom pro mě. Nikomu jinému. Jako bychom seděli u klavíru v našem bytě a všude kolem bylo ticho."

Pod jeho horkým dechem a tak blízkém tělesném kontaktu jsem se chvěla ještě  víc. To se mu lehce řekne. Ale mě už dávno došlo, že tohle všechno nemá nic společného s nervozitou, trémou, či něčím tomu podobným. Do hlavy mi vystřelovala nepředstavitelná bolest. Těžce jsem lapala po dechu a třásla se čím dál tím víc.

A pak se to stalo. Největší nával bolesti najednou. Hrubě jsem dopadla na zem a propadla se do černé temnoty.

~💙 Love you & pineapples 💙~