We'll meet in the sky [Marcus&Martinus CZ] ✓

✝30✝

,,Ale to není možné!" Slyšela jsem Tinusův hlas, jak kdyby z dálky. ,,Vždyť jsme teď nedávno byli na kontrole a všechno bylo v pořádku!"

,,Uklidněte se," ozval se druhý hlas. ,,Rakovina je jako horská dráha. Nikdy nevíte, kdy se cesta stočí dolů."

,,Bože! Tak něco dělejte!" Zařval Martinus a mě se konečně podařilo otevřít oči. Celé tělo mě bolelo. Měla jsem pocit, že se mi hlava rozletí na milion kousků. Chtěla jsem něco říct, ale v krku mi uvízl obrovský knedlík a já se nezmohla ani na ň.

,,Podívejte," nadechl se doktor a chytil Tinuse za ramena. ,, Nejdříve musíme zachránit to malé. Až pak se můžeme starat i o vaši ženu."

,,Jak?! Co?! Vždyť to ještě není devět měsíců!"

,,Ano, ale dítě je dostatečně vinuté na to, aby předčasný porod přežilo, věřte mi. Teď zajdu zařídit ať přichystají operační sál. Berte to trochu pozitivně. Večer budete otcem."

Lékař odešel a Tinus se na mě otočil. Když zjistil, že jsem vzhůru, přistoupil blíž, chytil mě za ruku a napojil se na moje rty. Bříšky prstů mě při tom hladil po tváři. Po té jeho stékaly slané pramínky slz. Plynule.rty pohyboval proti mým a mě tou dobou tělem procházelo příjemné teplo.

,,Anne, nesmíš se vzdát," zašeptal mi přímo do rtů. ,,Musíš to vydržet. Pro nás. Pro naši holčičku. Pro mě. Bojuj. Ano? Bojuj!"

***

Když jsem přišla k sobě, jediné, co jsem vnímala, byla ta prázdnota, ve které jsem byla ponořená. Byl to zvláštní pocit. Ležela jsem na nemocničním lůžku, napojená na nejrůznější přístroje.

,,Zdravím," vešel dovnitř doktor a zavřel za sebou dveře. Vážně se na mě zadíval.

,,Co se stalo?!" začala jsem propadat panice. Jestli s tou malinkou není něco v pořádku, nikdy si to neodpustím.

,,Uklidněte se," položil mi ruku na rameno. ,,Vaše dcera je zcela v pořádku. Nyní je umístěna v nemocničním inkubátoru. Nemusíte se o ní vůbec bát."

,,Díky bohu," zasípala jsem a začala kuckat.

,,Ale s vámi to vypadá velice špatně. Váš stav se poměrně zhoršil." Moc jsem ho nevnímala. Myslela jsem jenom na svojí holčičku. Hlavně, že je zdravá.

,,Můžu jí vidět?"

,,Posloucháte mě vůbec? Ve vašem aktuálním stavu je to zcela nemožné. Nebojte se. Váš manžel je u ní."

,,Ale já ji chci vidět," zaprotestovala jsem a už se zvedala z postele. On mě však chytil za ramena a přitlačil mě zpátky k posteli.

,,Jasně jsem řekl, že ne," dal mi napít vody. ,,Sestra na vás bude dohlížet."

Odešel a mě se do očí nahrnuly slzy. Moje vlastní dítě, má jediná holčička a oni mi ji nechcou ukázat. Bože, vždyť s těží dožiju rána. Cítím to. Je blízko. Osoba v černé kápi. Chodí po nemocnici a hledá můj pokoj. Ale já nechci odejít. Ne dřív, než se rozloučím se svou princeznou a Tinusem.

Ale bylo zatraceně těžké dostat se z pokoje. Za prvé jsem byla napojena na přístrojích a za druhé mě ta sestra stále pozorovala. A pak jsem konečně dostala příležitost. Sestra někam vypadla.

Co nejrychleji jsem si vytrhla trubičku z ruky. Pomalu jsem položila obě nohy na zem a pokusila se postavit. Hned jsem se však musela chytit stěny, jelikož jsem se nebezpečně zapotácela. Chvíli jsem uvažovala, že bych to přece jen vzdala a lehla si zpátky. Ne. Chci vidět svou holčičku, dokud ještě můžu.

Vyhlédla jsem na chodbu a zkontrolovala čistý vzduch. Pomalu jsem vykročila. Pro jistotu jsem se přidržovala stěny a snažila se vyhýbat procházejícím doktorům a sestřičkám. Sem tam jsem propadla nějakému tomu záchvatu kašle, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít.

Nebylo to zrovna lehké, ale nějakým způsobem jsem se dobelhala ke dveřím, které jsem hledala. Otevřela jsem je a co nejrychleji vešla dovnitř. Zadýchaně jsem se čelem opřela o trám dveří a oddychovala. Když se mi jakžtakž povedlo pobrat dech, otočila jsem se směrem ke středu místnosti.

Bylo tu spoustu inkubátorů, prázdných i zaplněných miminky. Sem tam některé pobrekávalo, ale jinak zde vládlo naprosté ticho. Měla jsem štěstí. Nikdo tu není.

Rozešla jsem se a procházela mezi uličkami. Rozhlížela jsem se všude kolem. Někde tu je. Cítím to. A pak jsem ji spatřila. Nepotřebovala jsem si přečíst ani cedulku se jménem. Stačil jediný pohled a já hned věděla, že tahle princezna je moje.

~💙 Love pineapples 💙~
Takže luffíci💋💞...chybí poslední dvě kapitoly...😌😑
Njn😐 to zas nějak rychle uteklo...
Moc vám děkuji za veškerou podporu💜😘
💘Love you💘