We'll meet in the sky [Marcus&Martinus CZ] ✓

✝32✝

~❤ Už teď na začátku mám z toho špatný pocit...napsat něco tak smutného, když vám všechny postavy přirostly k srdci je těžké...tak snad se mi to aspoň trochu 'povede' ❤~

Všude kolem bylo ticho. Už to vzdali. Nenapojili mě ani na žádné přístroje dodávající tělu potřebné látky. Ví, že je konec. Stejně, jako já. Nezbývá nic jiného, než čekat. Čekat na tu osudnou chvíli.

Otevřela jsem oči a zahleděla se na Tinuse sedícího vedle mé postele. Doslova mi drtil ruku a z očí mu bez přestání vytékaly slzy. Stiskla jsem mu dlaň a pokusila se posadit.

,,Anne, neblbni," zašeptal a chtěl mě zpátky položit na polštář. Ale já chci tu poslední chvíli spočinout v jeho objetí a nikde jinde. S prosíkem jsem se mu podívala do očí. Po chvilce lehce přikývl a chytl si mě do náruče, načež si mě následně položil na klín. Neváhala jsem a položila si hlavu na jeho rameno.

,,Bože, ještě ne," pohladil mě po vyholeném temeni hlavy a zanechal mi tam polibek. Propletla jsem si s ním prsty a vnímala jeho tělesné teplo.

,,Oba jsme věděli, že to jednou přijde," zachraptěla jsem a odkašlala si.

,,Ale proč teď?! Proč nemůžeme aspoň chvilinku žít jako šťastná rodinka?" Z očí mu tekly proudy slz. No, mě se taky chtělo plakat. Ale nic. Všechny slzy jsem už vyčerpala.

,,Myslím, že teď je to lepší chvíle, než později, kdybychom si zvykli na společný život. Pak by to loučení bylo o mnoho horší," přejela jsem mu prstem po klíční kosti a následně ho tam políbila. Opřel si bradu o mé čelo a něžně mě hladil po paži.

V tu dokonalou chvíli se mi vybavily všechny naše společné vzpomínky, od začátku až do této dokonalé aktuality. Pak jsem před sebou opět spatřila mojí malou Kitt, už ji nikdy neuvidím. Ale vím, že bude v pořádku. V těch nejdokonalejších rukou svého tatínka. Bude šťastná, vím to.

Ještě dlouho jsme tam s Tinusem takhle seděli v objetí. Je to pro mě to nejlepší rozloučení s ním, které jsem si mohla přát. Bude mi chybět. A ne zrovna málo.

Je to tu. Konec. Cítím to. Otočila jsem si Tinuse obličejem k sobě a ještě naposledy si ukradla jeho dokonalé, horké a měkké rty. ,,Postarej se o naší princeznu. Zaslouží si to nejlepší. Budeš skvělý táta."

Všude kolem se rozprostřela tma. Jediná osvětlená věc v té prázdnotě byli zlatavě lesknoucí se schody vedoucí někam nahoru. Má mysl mé nohy neovládala, šly zcela samy. Opatrně jsem našlapoval na každý schod a stoupala stále výš. Za posledním chodem se tyčily dvojkřídlé dveře s pozlacenými motivy. Za nimi bylo pouze bílé světlo. Ještě jednou jsem se otočila. Jako v kině jsem před sebou měla dva obrazy. Na prvním jsem viděla Tinuse, jak mě se slzami v očích hladí po líčku a opírá o sebe naše čela. No, bohužel. Tenhle dotyk jsem už necítila. A pak moje malá Kitty. Ležela na druhém snímku přede mnou v postýlce a histericky plakala. Věřím, že cítí můj odchod. Jak ráda bych si ji vzala do náruče a utišila. Bohužel. Mě teď čeká cesta pouze skrz dveře do oslnivého světla.

,,Sbohem, miluji vás," zašeptala jsem směrem k oboum obrazům, odvrátila od nich pohled a vstoupila do světelné záře.

Tinus

A je konec. Všechno je pryč. Celá půlka mého srdce odešla společně s ní. Mojí nejmilejší princeznou. Slzy se mi kutálely po tváři a neznaly konce. Tu právě vytvořenou propast v mém životě už nikdo nikdy nezaplní.

Ještě dlouho jsem tam seděl a objímal její bezmocné tělíčko. Stále byla celkem teplá a vypadala spíše, že spí, než... No, pak mi ji doktoři vzali a přikázali mi, ať jdu domů. Měl jsem na ně takový vztek. Ona byla a je jen moje. Nemají právo mi ji brát. I když je po smrti.

Procházel jsem nemocničními chodbami a myšlenky se mi stále toulaly k našom společným dnům, nocím, všemu, co jsme spolu prožili.

Zabrouzdal jsem k novorozeneckým pokojům a vešel do místnosti, kde ležela naše princezna. Vzal jsem si jí do náruče a posadil se s ní na židli. Plakala. Nedivím se. Vždyť jí právě umřela nejlepší maminka na světě.

Z rádia právě začala hrát Anniina písnička Sad Song, kterou jsme spolu nazpívali. Marcus měl pravdu, že se stane hitem. Potichu jsem začal zpívat a z očí mi při tom skapávaly slzy. Kitty přestala brečet a zaposlouchala se do mého hlasu.

Bože. Je jako Ann. Nezvládnu to. Nedokážu se o ní postarat a nahradit ji tu dnešní ztrátu. Sám jsem na dně. A do toho bych se měl starat o někoho, kdo by mi Ann ještě víc připomínal? Nemůžeš ji přece dát pryč...Je to tvoje dcera a Anne si přála, aby měla krásný život... Jo, a ten bude mít v nějaké úplné rodině... Možná...

~💙 Love pineapples 💙~
Bože😫 jsem jediná kdo brečí? Ještě vám sem hodím epilog, ale to bude už opravdu konec...
Jinak písnička nahoře⤴ Please, don't go...❤ Docela se k této kapitole hodí💋
💘Love you💘