We'll meet in the sky [Marcus&Martinus CZ] ✓

✝1✝

,,Slečno Caldwellová, jste na řadě," pokynula mi učitelka. Hluboce jsem se nadechla a přešla ke klavíru. Celá třída ztichla a zadívala se na mě.

A už je to zase tady. Ta nervozita. Pokaždé, když mám zahrát byť jen před hrstkou lidí, rozklepou se mi prsty a pak se mi hraje mnohem hůř.

Asi nijak nemusím vysvětlovat, proč jsem se rozhodla studovat zrovna na hudební akademii. Prostě se chci zabývat hudbou. Baví mě to, a jak. Jen se nějak potřebují zbavit té nervozity.

,,Výborně Annie," zatleskala učitelka a k ní se přidala celá třída. Tohle ještě ujde. Vím, že těch sedm lidiček, s kterými chodím do třídy chápou, jaké to všechno je. Tudíž se před nimi ani nijak neztrapním, kdybych udělala chybu.

,,Mám jen pár připomínek," přišla profesorka blíž a opřela se o klavír. ,,Zkuste to vrchní fis zahrát s větším úderem. Je to nádherná nota, na které jsou závislé všechny ostatní. Musí vyznít perfektně. Pak často měníte tempo. Jednou hrajete pomaleji, pak zrychlíte a konec opět táhnete. Zapracujte na tomhle. Dobrá, dnešní hodina končí. Na tu příští se připraví další tři, co jsou v pořadí!"

Sbalila jsem si všechny noty a odebrala se do jídelny na oběd. Zpěv mi dneska odpadá, takže mám odpoledne volné. Hodlám ho využít trénováním. Ostatně, jako vždy. Nejsem ten typ, co v jednom kuse chodí nějak na kávu nebo nejnovější film v kině.

*

Seděla jsem u klavíru na koleji a hrála si jen tak melodii, která mi šla do prstů, když někdo zaklepal na dveře. Prudce jsem sebou škubla. Netuším, kdo by mě v tuhle chvíli mohl potřebovat. Tess s Lenie mají hodinu houslí a nikdo jiný kromě těch dvou sem nechodí.

Pomalu jsem otevřela dveře. Aniž bych stihla cokoliv říct, někdo mi do rukou vrazil krabice .

,,Vezmeš mi to dovnitř? Díky," přes ty kartóny jsem dotyčného neviděla, ale podle hlasu bych typovala, že se jedná o nějakého kluka. Nijak jsem to neřešila a odložila krabice v obýváku. Když jsem se otočila, tak tak jsem se stihla vyhnout někomu, kdo si to mířil přímo proti mě, ale přes horu tašek, které měl mě zřejmě neviděl.

,,Promiň, ale to bude asi nějaký omyl," zavrtěla jsem hlavou, když odložil všechno, co si přinesl a zavřel za sebou vchodové dveře.

,,To bych neřekl," zavrtěl hlavou a konečně se na mě otočil. Vydechla jsem. Jeho blonďaté vlasy mu spadaly do obličeje a dokonale ladily k jeho čokoládovými očím. Tak sytý odstín hnědé jsem snad ještě u nikoho neviděla.

,,Jsem Martinus," podal mi ruku a usmál se od ucha k uchu, čímž mi odhalil řadu svých bílých zubů.

,,Annie," po chvíli jsem nabízenou ruku přijala. ,,Promiň, ale tohle je tak trochu můj byt."

,,Já vím," zakřenil se, ,,od teďka bydlím s tebou."

,,A to proč?!" Vyhrkla jsem. ,,Vždyť to přece nemůžou. Dát do jednoho pokoje dívku s chlapcem."

,,Co přesně se ti na tom nelíbí?" Usmál se. Bože, ten je arogantní. ,,Nediv se. Máš apartmán pro tři a bydlíš tu sama. Vzhledem k tomu, že zbytek kolejí je narvaný k prasknutí, nezbyla jiná možnost."

,,Bezva," odfrkla jsem si a zašla si udělat kapučíno. Tohle budu muset nějak rozdýchat.

~💙 Love pineapples 💙~
Čauky😙 jsem tu s novou story...no, už předem upozorňují sad story 😶
Jop, rozhodla jsem se, že bych mohla zkusit i něco tohoto typu...
Tak uvidíme, co se z toho zase vyklube😕😜
💘Love you💘