We'll meet in the sky [Marcus&Martinus CZ] ✓

Epilog

Tinus

,,Tati! Stvejda Mac je tady!" Vběhla Kitty do kuchyně, ale pak se zase hned otočila a běžela pryč. Jen jsem se usmál, odložil svůj hrnek s kafem a následoval ji. Natahovala se v předsíni po klice, ale byla na ní moc vysoko. Jen jsem se pousmál nad tím, jak byla roztomilá a přistoupil jsem blíž. Chytil jsem ji a nadzvedl, aby mohla otevřít.

,,Stvejdo!" Položil jsem ji na zem a ona hned vběhla do Marcusovy náruče.

,,Nazdar Kittynko," objal ji. Když ji položil, otočil se na mě.

,,Nazdar bro," usmál se a taky mě objal. Jsem rád, že je tady. Hodně mi pomáhá. Nebýt jeho a vlastně i celého zbytku mojí rodiny, asi bych to noc nezvládal. No, ale Kitty nám moc času nedala. Hned se mi upla na nohy a vyžádala si vyzvednutí do náruče.

Jen jsem se usmál a vyhověl ji. Je tak sladká. A neuvěřitelně podobná Anne. Ty její oči, ten úsměv, jako by ji z oka vypadla. Jsem rád, že mám aspoň ji. Když už mi smrt vzala tu nejlepší dívku, kterou jsem mohl potkat, aspoň mi tu nechala tohohle dokonalého andílka. Nevím, co bych bez ní dělal. Když si jen představím, že hned na to, co Anne umřela, jsem uvažoval o tom, že bych se Kitty vzdal... Ale to bych Ann udělat nemohl. Slíbil jsem ji, že se o naši princeznu postarám, jak nejlépe to půjde. A to hodlám dodržet. Stále cítím, že je tady s námi a hlídá nás. Opatruje. Stará se. A hlavně se usmívá nad tím, jak má úžasnou dceru.

Posadil jsem se s Kitty v náručí na gauč a Marcus zaujal místo vedle nás. Vytáhl jsem mobil a odemkl ho. Najel jsem na galerii. Zase jsem měl tu náladu projíždět staré fotky a usmívat se nad neumírajícími vzpomínkami.

,,Kdo je to?" přejela Kitty prstem po obrazovce, na které se objevila nová fotka. Byl jsem na ni s Macem a v náručí jsem držel malou novorozenou dívenku. Den, kdy jsem si Kitty přivezl z porodnice. Tenkrát nás vyfotila mamka. Hrozně rám jsem si tuhle fotku prohlížel. Patřila k mým nejoblíbenějším.

,,To si ty, ty trubko," usmál se Mac a naklonil se, aby lépe viděl.

,,A tohle?" ukázala Kitty na blonďatou ženu s tím nejkrásnějším úsměvem. Možná ji jsou necelé tři roky, ale i tak je to neuvěřitelně šikovná holčička.

,,Tvoje maminka," zašeptal jsem ji do vlásků.

,,A kde je ted? Pvoc tu není s náma?" Otočila hlavičku a zadívala se mi přímo do očí. Měl jsem pocit, jako by Ann stálá přímo přede mnou. Jako by to celé byl jen sen. Nikdy netrpěla žádnou nemocí a teď tu žije se mnou a s Kitty. Bohužel. V realitě se zázraky nedějí.

,,Protože musela odejít do nebíčka víš?" usmál jsem se a ukázal ji fotku z doby, kdy to s Annie vypadalo nejhůř.

,,To tam odešla schválne, aby nás tu nechala nebo si ji odnesli andělísci?"

S Macem jsme se zasmáli. Jak ty dětské pohádky zajímavě zkreslují dětem realitu. Ale což, aspoň mi na dalších deset let zajistili pro Kitt vysvětlení.

,,Byla nemocná," pohladil jsem ji po vláscích, ,,a to, že si ji andělíčci odnesli ji jenom vysvobodilo z bolesti. Ale věř mi, měla tě opravdu moc ráda. I když jste se zrovna dlouho neznaly."

Zamrkal jsem, abych zahnal slzy, které se mi draly do očí. Kitty natáhla ruku a pohladila mě s ní po tváři.

,,Neplas tati," usmála se, ,,vzdyť se potkáme v nebísku, az taky odejdeme."

,,Nepouštíš ji až moc filmů?" Zasmál se Marcus a já hned s ním. Objal jsem Kitty jak nejpevněji to šlo a zabořil jsem ji nos do líčka. Má pravdu. Není všem dnům konec. Anne je pořád s námi. A věřím, že ji ještě alespoň jedinkrát uvidím. Setkáme se v nebi, jednou určitě...

~💙 Love pineapples 💙~
Tak já asi rovnou začnu děkováním...😘
Bože lidičky😭 zase nemám slov💞❤ tolik dokonalých komentářů a spoustu hvězdiček😋 tímhle mě nehorázně podporujete, aniž by jste o tom třeba věděli💞💘 patří vám mé obrovské díky😍🌼
Napsat takhle smutnou story mě napadlo po jednom nepěkném incidentu s jistým klukem...😒...debil to jest😅
Bylo to docela těžké a u poslední kapitoly jsem si hodně pobrečela...😢
Prosili jste mě, aby se Anne nějakým záhadným způsobem uzdravila a tak 😕...ale chtěla jsem, aby to byl reálný příběh😔 tudíž když se rakovina vyléčit nedá, tak holt smůla😦 a navíc jsem si chtěla zkusit, jaké by to bylo napsat něco s Sad Endem... 😫...
Jestli napíšu ještě něco podobného? No nwm... Možná, pokud mě zase něco napadne...😏 Ne, že by mě bavilo psát smutné příběhy, ale když do textu vložím svou aktuální náladu (která je kvůli tomu, již smíněnému debilovi na bodu mrazu 😑), lépe se vžiju do hlavních postav😊
Jinak, teď k něčemu veselejšímu➡ Na mém profilu je už zveřejněna nová story Just a Game... Budu ráda, když se podíváte, ale být vámi, určitě bych si přečetla poznámku autora dole pod textem a zvážila, jestli jste dost 'odvážní' ten příběh číst...😉
Ještě jednou vám mocinky mocinečky moc děkuji ❤❤❤
💘LOVE YOU THE MOST IN THE WORLD💘

✏💞This story was written with real love💞✏