No smile, please ✔

-1-

„A jako poslední dvojice, Parker a Clarková," vysloví učitel mé jméno a na chvíli se mi zadrhne dech. Mám dělat na projektu, který se dělá ve dvojici? Zřejmě to znamená komunikaci s tím druhým, a na mne připadne Parker! Tohle by si přála snad každá holka z téhle školy, jen já ne.
   Parker se na mne podívá a přikývne. Počkat, co? On přikývl? V jaké jsem dimenzi? Haló? Slyší mne někdo? Asi jsem se ztratila mezi dimenzemi.
   Ale opravdu, kývne na mne a možná se i trochu usměje. Tak tohle opravdu nechápu. Někdo tak populární, a nevadí mu dělat projekt s takovou nickou, jako jsem já. A zrovna na naší škole, kde se každý snaží dostat na vrchol žebříčku oblíbenosti? Upřímně, něco se mi nezdá.
  Můj průtok myšlenek vyruší zvonění, které naznačuje konec vyučování a já se konečně budu moct vytratit domů, zalézt si do postele s knihou a číst si až pozdě do noci. Ne, tak přesně tohle se nestane, protože mě někdo chytí za zápěstí a já, jelikož chci udělat další krok, tak trochu zaškobrtnu.
   „Dneska mám jako jediný den v týdnu volno, takže ten projekt jdeme dělat dneska," řekne mi Parker a pustí mé zápěstí, kolem kterého byly, ještě před chvílí, obmotány jeho dlouhé prsty. Nic neřeknu, jen kývnu a čekám, až řekne, kde se sejdeme.
   „Dobře, nejsi moc výřečná. Takže za deset minut u hlavního vchodu, pak půjdeme k tobě nebo ke mně?" zeptá se a já přemýšlím. Oboje má své plusy a mínusy. Možná by bylo lepší, kdyby on byl u nás, protože bych pak nikam večer nemusela chodit. Jo, přesně tak. Budeme u nás.
   „Ke mně," zašeptám, ale tak hlasitě, aby to on byl schopen uslyšet. Kývne a rozejde se směrem ke své skříňce, ve své podstatě udělám to samé, akorát jdu na druhou stranu od něj. Má skříňka je blíže hlavního vchodu, kde máme za deset, teď už jen osm, minut sraz.
   Ze skříňky si rychle vyndám bundu, kterou si obléknu a skříňku zase zavřu. Dobře, mám pět minut. Vyjdu ze školy a namířím si to za roh, kam nedosáhne žádná z kamer naší školy a většina lidí o tom ani neví. Z kapsy u bundy si vyndám krabičku cigaret a jednu z vyvolených si strčím do pusy. Vytáhnu z krabičky ještě svůj růžový zapalovač a cigaretu zapálím. Po prvé popotáhnu z cigarety a krabičku i se zapalovačem zandám na jejich původní místo. Vytahuji telefon a koukám, že mám čtyři minuty. Popotáhnu si podruhé z cigarety, která mi na nepatrnou chvíli zahřeje plíce. Vychutnávám si všechny ty rakovinotvorné složky cigarety a poté vyfukuji oblak bílého kouře.
   Dokouřím cigaretu a jdu před hlavní vchod, kde už na mne čeká Parker. Děsím se dnešního odpoledne, opravdu se hodně děsím. Ale, sakra, musím to zvládnout! Je to jen společný školní projekt, nic víc. U projektu to začne, u projektu to skončí.
   „Teď mě veď," řekne a asi si myslí, že to bylo nějak vtipné. Ne, nebylo. Tedy, aspoň pro mne ne. Jeho humor není humorný. To zní divně, ale jak jinak bych to mohla říct, že?
   Protočím oči a jdu cestou, kterou chodím značných pár let. Přesněji jdu po cestě, která vede k mému domu, bohužel mému a mých rodičů. Neříkám, že nemám své rodiče ráda, ale někdy jsou opravdu otravní. Hlavně pořád chtějí, abych si přivedla své kamarádky. Problém je v tom, že já žádné kamarádky nemám. A také si myslí, že moc čtu. Přijde vám, že když čtu průměrně jednu knížku denně jako hodně? Ne, není to hodně. Aspoň pro mě​ ne.
   Celých deset minut cesty strávíme v tichosti bez jediného slova. Já jen občas cítím, že se na mne kouká, ale snažím se to ignorovat.
   Ze své tašky vyndám klíče od domu, a když vystoupám pět schodů, odemknu dveře. Podle toho, kolikrát jsem otočila klíčem v zámku poznám, že nikdo není doma. Jako vždy, když přijdu ze školy.
   Vejdeme dovnitř a já mu naznačím, aby si zul boty a následoval mne nahoru. On vše pochopí a, tak jako já, si pověsí svou bundu na věšák.
   Dostaneme se do druhého patra tohoto domu, kde se nachází právě můj pokoj, do kterého otevřu dveře. Celý pokoj není v černé, jak by se u mne očekávalo, nýbrž v barvě čistoty; bílé. Naproti dveřím je veliké okno s přístupem na balkon. U okna je postavený bílý stůl a od stolu napravo je velká bílá skříň. Po mé levé ruce se nachází obrovská postel s šedým povlečením a spoustou malých polštářků v barevné škále od bílé až po černou. A jeden je světle modrý. Po mé levé ruce se nachází má knihovnička se spoustou knih, jak v ní, tak na ní a některé jsou položené vedle. Tohle je to nejcennější v mém pokoji; mé knihy.
   „Chceš něco k pití nebo k jídlu?" kuňknu sotva slyšitelně. Parker to očividně slyšel a odpověděl: „Jen něco k pití."
   „A co přesněji?" Snažím se mluvit hlasitěji, ale moc mi to nejde. Umím mluvit hlasitě, o tom žádná, ale mám zažité, že před nikým, kromě rodiny, nahlas nemluvím.
   „Co můžu?" Zeptá se a já si sundám batoh, který položím vedle stolu. Opět mu naznačím, aby mne následoval a on tak učiní, ale nejdříve si sundá batoh a dá si ho k jedné ze čtyř stěn.
   Sejdeme schody do prvního patra, kde se nachází kuchyň a tam mu otevřu lednici, kde máme od džusů, přes Coca Colu až po tvrdý alkohol, ale ten mu nehodlám dát. Také tam máme jídlo, ale to on nechtěl.
   „Můžu Colu?" zeptá se a malinko se usměje. Přikývnu, vytáhnu Colu a ze skříňky vyndám dvě sklenice. On celou dobu, co nalévám tu sladkou tekutinu do sklenic, stojí vedle mě a sleduje mě. Všímám si, že je asi o hlavu vyšší. Přiznávám, že jsem vzrůstem celkem malá, ale až tak?
   Zandám Colu zpět do lednice, vezmu sklenice a jdu s Parkerem do svého pokoje. Přijde mi jako nějaký můj osobní ocásek.
   „O čem má být ten projekt?" zeptá se a já si sedám na postel, on po chvíli také.
   „Jak bysme mohli, jako stát, ušetřit. A ty peníze by mohly jít na lepší věci," řeknu skoro normální hlasitostí a samotnou mě to trochu překvapí. Vezmu si k sobě svůj laptop a zapnu ho, přičemž mě Parker sleduje. Trochu mi to vadí.
   Když se můj laptop zapne, hned se mi zobrazí mé sociální sítě, které urychleně vypínám. On snad nic nezahlédl. Otevírám své poznámky a spolu začneme vymýšlet věci, které by mohly pomoci státu v jeho financích. Protože asi není dobré, když jedni si můžou s penězi dělat co chtějí a druzí o jejich peníze škemrají.