Dvě jizvy

2. Nemilosrdný / Ne sám

Nadzvedl jsem její oční víčko. Panenka zareagovala na světlo, ale Corinne byla pryč. Její pohled byl strnulý, nedýchal. Žila, ale musela ztratit vědomí.

Nechals to zajít tak daleko, ty zatracenej blázne! Hodláš pokoušet osud ještě víc? Jen do toho, jestli ji chceš zabít! Pokračuj, dokud i reflex na světlo nezmizí. Pak už bude pozdě, ty bastarde.

Můj vlastní hlas zněl v mé hlavě a rezonoval se strachem, který mě zachvátil. Nemůžu čekat, už ne. Už není naděje, že bych ji mohl zachránit - jako člověka. Přiložil jsem ucho k jejímu hrudníku. Srdce jí tlouklo, pomalu a téměř neslyšně. Byla tak slabá. Obešla mě hrůza a děs. Co jestli jí zbývají jen minuty...

„Corinne, miláčku, nenechám tě zemřít, nenechám... Nedokážu tě odtud dostat, ale nedokážu tě ani nechat zemřít. Budeš mě proklínat, budeš mě nenávidět, když to udělám? Řekneš mi, že bys raději zemřela? Kéž bych se tě mohl zeptat, co mám udělat..." mluvil jsem k ní, drmolil jsem to, co mi přicházelo na mysl, zatímco jsem znovu vytahoval ten nůž.

„Nedokážu to udělat sám. Ne úplně. Ne tak, jak se má. Ale dokážu to udělat tak, abych tě zachránil. Mám to udělat? Přežiješ... Když to udělám, přežiješ."

Natáhl jsem ruku s nožem znovu ke svému zápěstí a přiložil jeho ostří podélně k jedné z tepen. Pod mou kůží byla tekutina, která jí mohla znovu dát život. Nikdy jsem to nedělal, ale věděl jsem, že to dokážu. Pamatoval jsem si dobře svou vlastní zkušenost, nikdy jsem na to nezapomněl. A věděl jsem o tom dost. Tu část, kterou mohu provést sám, provedu tak, jak se má. A ona bude žít.

Záleželo na tom, že to všechno bylo proti pravidlům mého světa? V tuhle chvíli ne. Žádná pravidla nyní neměla větší váhu než její život. Bude dál žít, to ostatní potom. Pořád bude naděje. Najdu způsob, tentokrát ano. Žádný soud by přece nemohl být tak nemilosrdný...

Položil jsem ruku na její hruď a sledoval, jak se pohybuje. Jen velmi nevýrazně. Corinne dýchala tak mělce, že se zdálo, že nedýchá. Nebyl čas čekat.

„Lásko... pomůžu ti..."

Ležela nehybně dál a ztrácela se z tohoto světa, minutu za minutou.

Sevřel jsem rty a řízl se do zápěstí. Nešlo to, nůž nebyl dost ostrý, musel jsem zatlačit. Žíla se otevřela, krev jen vytékala, nevystřikovala. To bylo dostačující, nějakou práci udělá i Corinne sama. Natáhl jsem ruku k jejímu obličeji a znovu zaváhal.

Jenže byly jen dvě možnosti. Čekat až umře - anebo to udělat.

A neudělat to jednoduše nebylo možné. A tak jsem svou ruku natisknul k jejím ústům, abych ji mohl zabít. To bylo to první, co jsem musel dokázat - jakýmkoliv způsobem, teprve potom jsem mohl udělat cokoliv dalšího. A tohle byl způsob, jak ji zabít bez toho, abych na jejím těle zanechal další zbytečné jizvy. Nůž, který jsem měl, byl příliš tupý na to, abych ji s ním zraňoval víc, než bylo nevyhnutelně nutné. Má krev ji měla otrávit, prostě a prakticky bezbolestně. Byl jsem vděčný, že jí tady v tom pekle mohu nabídnout tak milosrdnou a rychlou smrt. Alespoň něco.

Tekutina dopadla na její vyschlé rty a stekla dovnitř na její jazyk.

„Napij se, miláčku, napij..."

Nereagovala.

Pramínek krve stékal dál do jejích úst a já čekal. Musela se přece probrat, musela. S každým úderem mého srdce se jí do úst dostalo pár dalších kapek. Měla žízeň...