Dvě jizvy

52. Čas získat si své místo / Pro naději

Přitiskli jsme se ke zdi průchodu a neodvážili se hnout. I tentokrát to byl muž, na kterého dauneři zaútočili, ale tentokrát neměl svázané ruce ani pásku přes pusu. A jeho bojový výcvik byl evidentní - i proti přesile si zatím dokázal držet svou pozici. V jeho ruce se blýskala čepel karveru, v rukou útočníků svítily dvě daunerské jehly.
Arden se rozhlížel kolem sebe, nebezpečným ostřím držel daunery v uctivé vzdálenosti a snažil se najít únikovou cestu. Jakoukoli. Bylo zjevné, že se nebude rozmýšlet své protivníky zabít, aby se odtamtud dostal.
Oba dauneři se na něj ale vrhli jako jeden muž, ve stejné chvíli. Museli mít domluvené znamení, byli sehraný tým. Každý z nich se pokusil znehybnit ardenovi jednu nohu a ruku, ale ačkoliv na levé straně dauner uspěl, ten na pravé okusil ostří karveru. Z jeho předloktí začala stékat krev, teprve potom dauner zařval a přitiskl si dlaň do rány.
Druhý dauner na ardena zaútočil jehlou, která se mu povážlivě blýskla přímo před hrudí. Ale muž uskočil dozadu, přičemž se vyprostil z daunerova sevření i z dosahu jehly.  V následující chvíli noha muže vylétla do vzduchu a jedním rázným kopem se zabořila vrávorajícímu daunerovi do břicha. Vyrazil mu dech a rychle se otočil na druhého, jehož jehla mu mířila do zad. Popadl ho za ruku a bolestně mu ji zkroutil, ale dauner se ze sevření vyprostil dříve, než se mu mužův karver stačil zabořit mezi žebra.
Vzápětí muž nečekaně klesl k zemi. První dauner mu jedním cvičeným škubnutím podrazil nohy, a než se arden stihl vzpamatovat, oba dauneři ho tiskli ke dlažbě ulice. Situace se prudce změnila v neprospěch oběti.
Stále ale ještě svíral svůj nůž. A tentokrát už ani nemířil. Držel se jeho rukojeti jako posledního záchranného lana a švihal jím před těly obou útočníků tak rychle, že ho sotva bylo možné postřehnout. Jeho čepel řezala kamkoliv dosáhla, byla jednoduše všude.
„Kurva!!!" zaklel jeden z daunerů a pokusil se jeho ruku chytit. Dýka všechny pokusy odrazila. Svými pohyby dokonale kryla prostor hrudi, ke kterému se oba pokoušeli dostat.
Nakonec čepel zamířila. Nečekaně, zostra. Okamžik nepozornosti a karver se zaryl jednomu z útočníků mezi žebra. Dauner okamžitě ztratil vědomí a svalil se přes ardenovo tělo bezvládně k zemi.
Druhý dauner vztekle odrazil nůž i ruku ardena od těla svého spolubojovníka a pokusil se muži zbraň vyrvat, ale jeho zkrvavené, pořezané ruce neměly dost síly. Arden si věděl rady. Jedno prudké, zkušené škubnutí jeho těla vyvedlo zbývajícího daunera z rovnováhy. Už zbyl jen jeden protivník - muž přesně věděl co udělat. V boji jednoho proti jednomu se očividně cítil jako doma, jeho výraz pookřál sebejistotou.
Jakmile ze sebe daunera setřásl, srazil ho k zemi, břichem na chodník, nedal mu šanci. Dauner zařval a s vynaložením všech sil se pokoušel osvobodit. Zmítal se a škubal sebou, snažil se nepřipustit, aby arden mohl zamířit pod jeho lopatky a bodnout, hluboko a přesně.
Situace daunerů nevypadala dobře, šlo jim o krk. Bylo zřejmé, že pro ardena nebude problém zabít jednoho, pak druhého.
Já ani Corinne jsme si nepřáli jeho smrt. Ani jeho zajetí. Ale oba jsme dobře věděli, co musíme udělat. Byl čas si získat své místo v dolmeře a to šlo jen jediným způsobem.
Vyběhli jsme z úkrytu ve stejné chvíli, kdy se mátožně postavil na nohy i zraněný dauner. Corinne zůstala stát v povzdálí a já a dauner jsme se vrhli na ardena, abychom ho připravili o jeho výhodu. V takové přesile to nebylo těžké, zvlášť s ohledem na to, že nyní proti němu nestály už jen dvě daunerské jehly, ale i další poctivý karver. Můj.
Jeho oči se rozšířily překvapením, vzápětí mu jedna z jehel proťala hruď a dokonale ho paralyzovala. Dauneři úlevně vydechli, oběť byla zpracována, ale než se na nás stihli vůbec podívat, všichni jsme zaregistrovali nové nebezpečí. Několik stínů blížících se rovným, pevným, sehraným krokem k místu bitky. Nikdo z nás se nemusel dlouho ptát, komu ty stíny patří. Rafeři. Jedna z hlídek, které měly oči všude.
„Do hajzlu!" zaklel jeden z daunerů a vztekle vytrhl jehlu z mužova hrudníku. Jehla probleskla mužovou sagrenou v daunerských rukách a hned zase pohasla. „Mizíme odsud!!!" Nebyl čas odtáhnout oběť do ústraní. Nebyl čas ani na to vzít si alespoň část z jeho síly, kořist měla zůstat prakticky netknutá. Nebyl čas na nic, příchod raferů překazil daunerům plány a nebylo pochyb, že v jejich péči se arden znovu postaví na nohy. A nejspíš bude i mluvit.
Ale nám šlo o to zachránit si holý krk.
Sledovali jsme jejich kroky; směr, kterým se chystali utéct. Několikanásobným kličkováním mezi starými domy a v jejich prázdných prostorech, kde se dauneři očividně dobře vyznali, se nám podařilo se jim ztratit. Zkušenost v tomhle případě mluvila v náš prospěch.
Zůstali jsme stát natlačení ve staré výtahové šachtě a po dlouhém běhu jsme se snažili takřka ani nedýchat. Všichni čtyři.
Když akutní nebezpečí pominulo, byl to jeden z daunerů, který promluvil jako první. Jeho krátké vlasy trčely z jeho hlavy na všechny strany, prohrábl si je rukou, potom zlostně kopl do stěny šachty. „Kurva!!! Zasraný hajzlové. Už jsme ho měli!"
Druhý dauner s dlouhými tmavými vlasy pevně svázanými na temeni hlavy si zatím vážně prohlížel jizvu vprostřed své hrudi. Hojila se rychle, ale jeho ruce se po zásahu ocelovou čepelí ještě chvěly. Sotva se držel na nohou.
Já a Corinne jsme stáli u protilehlé zdi a sledovali je.
Druhý dauner k nám zvedl hlavu a zadíval se na nás. Vděčně a podezíravě zároveň. „Co jste kruci zač? A odkud máš ten nůž?" jeho oči si zaujatě a fascinovaně prohlížely zbraň v mých rukách.
„Jsme jedni z vás. Stejní jako vy," promluvil jsem, „Víme, co se tady děje, víme, o co tam šlo. Už nějakou dobu víme, že takových, jako jsme my, je tu víc. A že se tu dá i spolupracovat."
Dauner nedůvěřivě přivřel oči. „A ta dýka?!" zeptal se znova.
„Nedobrovolný dárek od jednoho hnusnýho parchanta. A dost užitečná věc," odfrkl jsem si.
Corinne mě upřeně sledovala. Ano, oba jsme dobře věděli, jaký bude náš oficiální příběh před daunery. A oba jsme věděli, že od téhle chvíle začínáme hrát svůj nový život, novou minulost, novou roli.
„Ukaž obě čepele," mávl dauner směrem k dýce.
Zvedl jsem ji a vyměnil čepele. Jejich oči se rozšířily nadšením, když uviděli pevnou plochu grinalu.
„Do hajzlu," pronesl první dauner. „Takoví jako vy by se nám zatraceně mohli hodit. Vypadá to, že se vyznáte. A mezi námi - tahle věcička má cenu zlata."
„Jo, to si myslím…“ uchechtl jsem se. „Umí dost pěkných věcí. A šťáva, kterou dokáže vytáhnout z těla kterýhokoliv z nich, chutná jako božská mana."
„Jo, zatraceně," ušklíbl se.
„Kromě toho to vypadá, že s tím celkem umíš zacházet," ozval se druhý dauner. „Máš vojenskej výcvik?"
Znovu jsem se ušklíbl. „Dá se to tak říct. Boj tělo na tělo mě vždycky zajímal. A ostrý věcičky, který naháněj strach, to je moje. Chceš si to zkusit?" mávl jsem rukou směrem k volnému prostranství před výtahovou šachtou.
Odmávl můj návrh. „Fajn," řekl. „Tohle za to, kurva, bude stát. Půjdeš s námi. Ne zrovna každej den se stává, že narazíme na někoho takovýho."
„Ona půjde taky," pronesl jsem, aniž bych jim dal možnost o tom rozhodnout. „Patří ke mně."
„Holka?" na rtech mu zahrál pokřivený úsměv. „Taky se bude hodit. Ale jestli je to nějaká bouda, už se ven nedostanete, s tím počítejte."
Vylezli jsme ze šachty a já si zastrčil dýku za pas. V tenhle okamžik byla cennější než cokoliv jiného.
„Cestou žádnej zbytečnej rozruch. Žádný kecy. Ten, kdo nás prozradí, má smrt jistou. První a nejvyšší pravidlo, co si musíš zapamatovat."
Po těch slovech se rozešel měkkými kroky přes místnost a potichu se prosmekl starými dveřmi. Šli jsme za ním, stejně tiše a nenápadně jako on. Všichni jsme vyhlíželi rafery, kteří by mohli sledovat naše stopy, a snažili se před nimi skrýt.

- - -

Tmavé neprostupné oči, tmavé nepříliš dlouhé vlasy, strniště na ostře řezané bradě. Pevné, trénované, statné tělo a drsný, nesmlouvaný výraz velitele, za kterým se přesto dalo tušit něco, co bych v těchto místech nečekal. Chladná rozvaha, bystrý mozek. Morgan, vůdce místní dolmery. Tenhle člověk, navzdory nevyhnutelnému tvrdému výrazu a navzdory mizérii, které velel, měl něco v hlavě. A dalo se tam toho tušit mnohem víc. Neposlušnost nestrpěl, každý se musel umět podřídit jeho rozkazům. Kdo ne - jeho smůla.
Postával na zašlém pódiu uprostřed malého, zchátralého divadelního sálu, patřícího k jedné z obřích opuštěných továrních budov na periferii města, a jeho pomalé pružné kroky nutily prkna pod jeho nohama slušně sténat. V jeho přítomnosti by si sotva někdo všiml, že tohle místo už dávno ztratilo svůj lesk, nyní bylo nabité energií, jeho osobnost se vznášela ve vzduchu v širokém kruhu kolem něj.
My stáli v malém prostoru pod pódiem. Jen několik kroků od nás se začaly zvedat stupně pro divadelní sedadla, dávno ožebračené o řady měkkých křesel.
V prostoru kolem vůdce bylo několik židlí a za jeho zády na jedné z nich seděla žena, nejspíš jeho družka, která do nás zapichovala podezíravé pohledy. Stejně jako Morgan. Přísnost jeho pohledu ale přece jen poněkud polevila díky těm několika větám, které jsme spolu už za tu dobu, co jsme tu stáli, pronesli.
Ti dva, kterým jsme pomohli, Kent a Tyler, stáli vedle nás a rozhovor sledovali stejně napjatě jako my.
„Takže víte, co jste zač," uzavřel Morgan. „A víte, co potřebujete, abyste se udrželi na živu. Jak dlouho se protloukáte sami?"
„Několik týdnů," odpověděl jsem. „Možná dva měsíce, možná tři."
„Moc takových jako vy není. Většinou se sem ti, co k nám patří, dostanou mnohem dřív. Přece jenom, nakonec se všichni potloukáme na stejných místech. Nováčci bývají o dost zmatenější." Podezíravě se zamračil.
„Nejsme už takoví nováčci, museli jsme se v tom už naučit chodit," vysvětlil jsem. „A první příležitost se potkat s někým z vás jsme měli až dnes, ačkoli jsme už nějakou dobu věděli, že tohle město je to správný místo, kde nám podobný hledat. Člověk musí umět číst mezi řádky, zprávy v novinách mluví jasně."
„Ne vždycky se to povede dokonale zahladit," neochotně přikývnul Morgan. „A vaše oběti? Jak skončily?"
„Obávám se," odkašlal jsem si, „že i ty se dostaly do policejních seznamů."
„Jednotlivci vždycky dělají chyby," ušklíbl se znechuceně. „Ale jen těžko chápu, jak jste se dostali ke zbrani. A jak jste pochopili, jak ji použít. Bez pomoci."
Tentokrát to byla Corinne, která se ušklíbla. „To ten hnusnej parchant. Za to všechno si zasloužil víc, než jen abychom mu ukradli jeho zbraň." Oči jí zaplály nově probuzeným vztekem.
Morgan mírně zvedl obočí. Nemusel se ptát, aby nás donutil pokračovat.
„Byla to tahle dýka, kterou nám to udělal," doplnil jsem. „Oběma naráz. Nejdřív jí, pak mně. Muselo mu přeskočit, choval se jako naprostý šílenec. Dost možná mu na ní, na Corinne," mávnul jsem rukou ke Cor, aby bylo jasné, o kom mluvím, „záleželo víc, než si myslel. Ten bastard si ji držel jako chovnou zvěř. Podle všeho to byl přesně jeho styl. Oblbnout ženskou, překecat ji, nechat si ji pár let a pak ji odkopnout. Teprve potom měly zjistit, že nic z toho, co jim sliboval, nikdy nebyla pravda."
„Jo," souhlasil s nehraným opovržením Morgan, „tohle je přesně jejich styl. Ardeni a lidský ženský, vždycky to vypadá stejně. Aspoň v něčem jsme lepší než oni."
Pokusil jsem se zachovat si nezměněný výraz. Tohle byla krutá pravda.
„Ardeni?" zeptala se Corinne, jako by ten výraz nikdy dřív neslyšela.
„Všechno se dozvíte později," mávl rukou Morgan a zadíval se na nás. „Mluvte dál."
„Přišli jsme na to," pokrčila Corinne rameny. „Na všechny jeho ženský. Byla jich celá řada, na jeho věk úctyhodný soupis. A všechny skončily stejně. To tady Dirk," podívala se na mě, „mi otevřel oči. To on mě donutil pochopit, že to, o čem mluví ten bastard, není láska, ale bohapustá lež. Docela obyčejné zneužívání plné prázdných slov," odfrkla si. „Ale měl v tom výbornou praxi, věřila jsem mu každý slovo. Považovala jsem za výhodu smět se ukazovat po jeho boku. Měl dobré postavení, dobré jméno…“ Svou roli hrála opravdu dobře, přerušila svou řeč, aby si zdánlivě srovnala rozbouřené emoce, potom pokračovala. „Ale až díky Dirkovi jsem pochopila, co je to milovat."
Morgan opovržlivě zasyčel. „Nezdá se, že by ti to zrovna bylo k něčemu, když jste oba skončili tady."
Vztekle jsem přešlápl. „Chtěl jsem ji od něj dostat, co nejdřív. Ale přišel na to dřív, než jsme to stihli udělat. Přišel na to, kdo jsem a co chci. Představa, že by Cor, nejspíš jako první ze všech těch ženských, mohla chtít někoho jinýho než jeho, ho rozpálila do běla. Chtěl ji zavřít, a kdo ví, co s ní chtěl dělat potom. Choval se jako smyslů zbavený. Nemohla tam zůstat. Když uviděl, že nade mnou nevyhraje, zarazil jí dýku doprostřed hrudi. A než jsem se stihl vzpamatovat, měl jsem ji tam taky, i s její krví na čepeli, kruci." Odfrkl jsem si. „Oba jsme si mysleli, že je to konec. Ale když jsme se potom probrali, uprostřed lesa, zjistili jsme, že není. A teprve potom si Corinne začala dávat dvě a dvě dohromady. Začali jsme vídat zelenou v očích lidí kolem nás. A začali jsme chápat, co znamená ten nový druh hladu, který se objevil téměř okamžitě. Došlo nám, že tohle byl jeho způsob, jak se nám pomstít. Corinne si teprve potom vybavila nákresy a věty ze starého zápisníku vázaného v kůži, který našla hned vedle seznamu se jmény jeho ženských. A začalo nám to dávat smysl."
„Zápisník…“ odfrkl si Morgan. „A ta dýka?"
Corinne pokrčila rameny. „Pochopili jsme, že ji budeme potřebovat. Ten zápisník a nějaké další věci si ten parchant chránil jako oko v hlavě. Přesto ne dost dobře. Když jsem se k němu dostala a otevřela ho, nechápala jsem nic z toho. Jen fantastické bláboly, které nedávaly smysl. Ale potom už nebylo tak těžké to pochopit. Byl tam i podrobný popis té dýky. I obou čepelí. A v sejfu v tajné místnosti jeho domu nebyl jen ten zápisník a důkazy o tom, jaký je to bastard. Byla tam i další dýka. Téměř stejná jako byla ta, kterou nosil stále u sebe. Nebylo tak těžký se tam pro ni vrátit. Ten tupec si dokonce ani po několika dnech nezměnil kód k zámku. Vzali jsme ji."
„A naučit se s ní zacházet byla hračka, s noži a podobnými věcmi jsem to uměl vždycky," doplnil jsem. „Koneckonců, i kdyby to hračka nebyla, nakonec by nám stejně nic jinýho nezbylo."
Morgan nás znovu přejel pohledem. „Jak se ten chlap jmenoval?"
„Ramon Pearce," odpověděla s úšklebkem Cor. „I když od tý doby pochybuju, že by to bylo jeho pravý jméno. Přes všechny ty sladké řeči si mě nepustil zrovna blízko k tělu. Teď už mu nevěřím ani nos mezi očima."
Morgan přikývl. „Kde to bylo?"
„V Houstonu," odpověděla a Morgan se potom obrátil na mě.
„Takže tvrdíš, že jsi dobrej. Tyler a Kent to tvrdí taky. Chci vidět, jak se umíš rvát." Kývl hlavou na Tylera - toho s krátkými neupravenými vlasy - a já i on jsme věděli, co musíme udělat.
Když Tyler skončil s hlavou u země a mou dlaní, tentokrát beze zbraně, mezi lopatkami, Morgan uznale povytáhl obočí. „Myslím, že je mezi námi dost chlapů, který by se tohle rádi naučili. Kromě toho by pro nás nebylo dobrý nechat nováčky, jako jste vy, aby se jen tak potloukali na našem území a přitahovali pozornost." Uvažoval, ale ne příliš dlouho. Potom se podíval za sebe na ženu, která seděla za jeho zády.
„Jewell, vysvětli jim pravidla a zaveď je dolů, ať si vyberou svůj díl." Žena vstala a Morgan se ještě otočil ke mně a natáhl ruku. „Tu dýku budu potřebovat. Bude z ní osm nových jehel. Viděl jsi, k čemu jsou. Dvě z nich dostanete."
Bez námitek jsem mu svůj karver podal a poté jsme se já i Corinne zahleděli do přísného obličeje Jewell, která mezitím sešla pod staré jeviště, přímo k nám.
Když jsme ji posléze následovali do podzemních částí budovy, ulevilo se mi. Nejhorší obava týkající se téhle zkoušky ohněm se prozatím nenaplnila. Součástí přijímacího rituálu dolmery zjevně nebylo ověřování počtu jizev. Proč taky… a na to jsem spoléhal. Případy, kdy některý z ardenů prokazatelně vstoupil mezi daunery by se nejspíš daly spočítat na prstech jedné ruky. Když už to bylo nutné, každý arden pečlivě zahladil stopy, tak jako kdysi já a Lester, nebo tak jako tomu bylo v případě Christal. Nikdo, kdo měl všech pět pohromadě, netoužil po odvetě, která by mohla následovat. Takže má druhá jizva, nezvratný důkaz postavení, které jsem se snažil zatajit, měla díkybohu ještě nějakou dobu zůstat mým osobním majetkem.
Který si musím chránit lépe než oči v hlavě. Věděl jsem až moc dobře, že jakákoliv výmluva by v těchhle místech byla jen mizerný pokus.

- - -

Takže tohle pro nás mělo být místo k životu pro příští týdny, měsíce. Místo, ze kterého se nám možná už nepodaří odejít.
Oba jsme se rozhlíželi po malé tmavé místnosti osvětlené jen petrolejovou lampou. Nebylo v ní nic - i tu lampu jsme měli půjčenou - a vlastně to ani pořádně nebyla místnost. A přitom právě tady jsme měli zůstávat během dolmerských nocí, alespoň těch volných.
Corinne se po chvilce postavila do tmavého kouta a podívala se na mě. Stísněně, ustrašeně, přesto bylo v její tváři patrné přetrvávající odhodlání.
Udělali jsme to. Byli jsme v samém středu dolmery.
Cestou sem jsme potkali několik černých postav a tušili jsme jich kolem sebe ještě mnohem víc. Jewell nás opustila právě tady poté, co nám vysvětlila pravidla společenství, které drželo pohromadě jen z nutnosti a díky nesmlouvavosti vůdce. Několik očí sledovalo náš rozhovor s Jewell, někteří zvědavě, jiní nepřátelsky. Nyní jsme patřili k nim a neměli jsme jedinou zbraň, kterou bychom se mohli bránit, kromě dvou jehel slíbených Morganem. Tím, že jsme stáli právě tady, jsme souhlasili se všemi jejich podmínkami, ale pro nás, v naší situaci byly jakékoliv podmínky přijatelné. V jednotě, která panovala mezi daunery, byla síla a pro nás to byla jediná cesta. Tohle bylo v naší situaci lepší než jistota Králova hněvu.
Ano, člověk je pro naději ochoten obětovat opravdu hodně. Pro ten jediný světlý bod, který zůstane v jeho očích, když se všechno ostatní ponoří do tmy. Naděje drží člověka při životě, i když se nad ním už dávno hladina zavřela. A dokonce i v poslední chvíli ta zákeřná mrcha donutí člověka sklonit se ještě níž, pokud může doufat, že právě to mu pomůže vyhrát.
Corinniny oči byly ještě dostatečně plné síly, přesto se Corinne v rohu místnosti nepatrně chvěla očekáváním. Věděli jsme, co má přijít. Náš díl odměny za pomoc v boji. Náš první kontakt se zajatými ardeny.
Věděl jsem, že ani pro Corinne to nebude snadné. Ona, na rozdíl ode mě, podobné pekelné místo ještě nikdy neviděla. Neměla tušení, jak zuboženě oběti vypadají. Doufal jsem, že její přirozenost jí pomůže příliš nemyslet. A sám jsem doufal, že svou roli budu umět zahrát přesvědčivě.
A ano. Dobře jsem věděl, že tahle chvíle, to přímé teď, je jen dalším zhmotněním jednoho z Vragových obrazů. Předpověď našeho osudu se dál nezadržitelně blížila ke svému naplnění. Snažil jsem se nevnímat mráz, který mi běhal po zádech s každým dalším potvrzením faktu, že se děje přesně to, co pro nás Král nechal otevřené jako jedinou možnost.