Dvě jizvy

41. Bílá smrt / Černá smrt

Dveře za mnou se otevřely a já se propadl dovnitř. Kolem mě byla kamenná místnost s hrubými neopracovanými stěnami a hliněnou podlahou. Otočil jsem se a Corinne, Vrag i strážci stáli za mnou. A když jsem se otočil zpátky, všechno mi to došlo. Přímo přede mnou byla železná tyč upevněná v podlaze. Nepochyboval jsem, že směřuje hodně hluboko do země, že je spojena se skálou pod městem. Ano, i tohle bylo jedno z celkem obvyklých ardenských řešení.

A v ten okamžik mi bylo zatraceně jasný, co chce ten všivák udělat. Mé oči bezděky zalétly k východu. Pozdě, dveře byly zavřené.

„Tak - jak to uděláme?" promnul si Vrag ruce a očima těkal ze mě na Corinne a zpět. Nakonec se pohledem zastavil na mně. „Myslím, že ty půjdeš první, dámu necháme na potom. Půjdeš dobrovolně, nebo se o to mám postarat?"

Zadíval jsem se na Corinne, ustrnul jsem hrůzou. Celé mé vědomí tenhle záměr odmítalo. Nedokázal jsem ani pomyslet na to, co nás čeká.

Vrtěl jsem hlavou a couval ke dveřím, aniž bych si to uvědomoval.

„Nenamáhej se, Dirku. Jsou dobře zavřené. Neutečeš tomu. Leda, že bys mi sdělil svou volbu."

Zkameněl jsem. Zůstal jsem stát, postavil se proti němu. Odmítavě. Věděl, co dostane jako odpověď, nebylo třeba to opakovat.

„Jsi tak předvídatelný, můj milý příteli," zapředl Vrag a otočil se ke strážím. Natáhl ruku k jednomu z nich a ten mu vložil do ruky nějaký drobný předmět. Potom přešel zpátky ke mně. „Mám pro tvou Corinne malý dárek. Neobyčejně užitečná věcička," rozevřel dlaň a v ní zazářil proužek grinalu. Jehla daunerů. „Jistě přijde na to, jak se s tím zachází."

Potlačil jsem jakoukoliv svou reakci, nehnul jsem ani brvou, ačkoliv se ve mně všechno jen vařilo. Tohle nemohla být pravda! Ne, hlavně kvůli Corinne! K čemu ji chtěl dohnat?! Do hajzlu!!!

„Tak něžná, tak milá..." prohlížel si ji chvíli krutýma očima. „Zatím. Uvidíme, co se z ní stane. Už brzo."

Krve by se ve mně nedořezal. Byl jsem doslova strnulý hrůzou. Takže teď byly možnosti tři. Buď jedna z těch dvou, které byly ve hře už dlouho, anebo tohle. Corinne dotlačená za hranice šílenství, ať už bude mít jakoukoliv podobu. Nic z toho nebylo přijatelné! Mé vědomí ochrnulo mrazivým děsem.

Ale v té poslední možnosti přece jen stále zbývala naděje. Nemohl nás zabít, to nemohl dopustit – už několikrát jsem se přesvědčil o tom, že tenhle Králův příkaz skutečně existuje, navzdory tomu, že jsem ho na vlastní uši nikdy neslyšel. Takže co chtěl, aby udělala? Co chtěl, abych udělal já?! Díval jsem se na jehlu v jeho rukách a pevně stiskl rty. Nedostane nás! Nedostane. Ne takhle. Tohle zvládneme, já i ona, tohle se dá vydržet, pokud jediné dvě další možnosti mají buď cenu Corinniny duše, nebo jejího srdce...

„Máš poslední šanci si to rozmyslet," ozval se Vrag netrpělivým tónem.

Zadíval jsem se na něj stejně neústupně jako předtím.

„Neuvěřitelná houževnatost," opáčil, „možná začínám chápat, proč tě Král mezi nás přece jen tenkrát pustil. Tohle mu rozhodně muselo imponovat. Ale fajn. Vybral sis. Zábava nekončí, tentokrát tě dostanu, ty prevíte. Tak do toho," pokynul rukou k tyči. „Víš, že když to neuděláš sám, donutím tě. Tak jako tak to z tebe dostanu, všechno."

Jo, na to jsem se sakra mohl spolehnout. A tak jsem přešel k tyči na pouhého půl metru.

Bylo to snadné. Prostě jsem natáhl ruku, zatnul zuby a všechna má síla vylétla ven, oslňujícím světelným obloukem se spojila s tyčí, která ji bezpečně odvedla pod zem. V temnotě sklepení potom tyč zůstala zářit, do ruda rozpálená.