Dvě jizvy

50. Upsat se ďáblu / Jinou zbraň

Nemusel jsem se každý den neúnavně zbavovat síly a nepokračovali jsme v tréninku - nebylo proč. Corinne tušila, že jí zbývá jen několik dní, předpokládali jsme to oba. Přestali jsme chodit do upadajících čtvrtí města, přestali jsme hledat daunery, mezi které bychom mohli patřit. Corinne odmítala cokoliv z toho, odhodlaně čekala na svůj konec, bála se ho a zároveň ho vítala. Rozhodla se nezemřít jako divoký pes, ale jako člověk.

Snažil jsem se ji chápat, nevidět beznaděj její volby, ale naděje, ta vtírává mrcha, mi házela klacky pod nohy. Jo, Cor měla možná pravdu v tom, že se z dolmery už nedostaneme. Že šance, které nám zbývají, nejsou k ničemu. Měla pravdu v tom, že vsadit všechno na tuhle jedinou kartu bylo šílenství. Neměli jsme v rukách nic než jen vlastní snahu, neochotu se podrobit.

A možná měla pravdu v tom, že by to bylo jako upsat se ďáblu. Výměnou za duši bychom získali pochybnou výhodu - na omezený čas. Nic víc.

Ale já se přesto nedokázal vzdát možností, které možná ještě někde čekaly.

Oba jsme se snažili ignorovat a vytěsňovat myšlenky na smrt. Na tu, která přijde a která rozhodně nebude snadná. A zároveň jsme se snažili nevnímat hrozbu Králova trestu. Pokud se Královi náš postup nebude zdát přiměřený, jistě si najde způsob, jak nás otočit do požadovaného směru. Jenže já zároveň v tuto formu ‚pomoci' možná doufal, ačkoliv bylo jisté, že Králův svět je na hony vzdálený tomu obyčejnému, a nevěděl jsem, co od něj čekat. Jeho vědomí a nadčasové vnímání reality se našemu světu nepodobalo. Přesto jsem doufal v návštěvu primery, která Corinne donutí poslechnout rozkazy, když já to nedokázal.

Ale prozatím? Nedalo se dělat nic než čekat na cokoliv z toho, co mělo přijít. Nebylo v mých silách Corinne ke vstupu do dolmery donutit. To rozhodnutí mohla udělat jedině sama.

Prozatím chtěla jen hezké věci. Slunce, vodu, nebe, teplo, kousky čokolády, čistý vzduch. Snažil jsem se jí poskytnout vše, co chtěla, a snažil jsem se nevidět třes jejích rukou, skrývanou bolest v jejím pohledu, zarytou statečnost a odhodlání. Snažila se přede mnou utajit svíravý neklid, který ji popadnul vždy, když uviděla světlo sagreny v cizích očích - ale nemohl jsem ho nevidět.

Jako právě teď. Po nábřeží řeky kolem nás prošli dva z ardenů. A Corinne ztuhla. Za okamžik se usmála, ale já se usmívat nedokázal a ona to věděla.

Slunce se občas objevilo mezi mraky na obloze a ozářilo hladinu řeky protékající městem i panorama kanadského Windsoru na jejím druhém břehu. Stočila se do mých rukou, nechala se obejmout kolem ramen a přitiskla se ke mně, mírně stažená a napjatá.

„Je to už dlouho, Dirku..." řekla potom. „Jak dlouho už to všechno trvá? Sotva se pamatuju na dobu, kdy všechno ještě bylo normální."

Nezbylo než přitakat. „Ano, trvá to dlouho. Ale jednou to skončí."

Neřekla nic, jen ještě více ztuhla v mých rukách.

Nedalo mi to, otočil jsem se na ni. „Cor, ten konec nemusí být takový, jaký myslíš, že bude. Ještě pořád máme na výběr. Ještě není konec. Nemusí být."

Jen tiše zavrtěla hlavou a ve mně se znovu všechno sevřelo nevolí.

„Nedokážu se vzdát tak snadno jako ty," konstatoval jsem potom prostý fakt. „Nedokážu jen tak čekat na smrt, pro kterou ses rozhodla. Nedokážu čekat, až ti nezbyde nic, až tu prostě nebudeš. Nedokážu ti slíbit, že to vydržím až do konce. Že dokážu nic neudělat."