Dvě jizvy

ČÁST I: PRVNÍ JIZVA - 1. ...hrob / Mnohem víc

ČÁST I – PRVNÍ JIZVA

1. ...hrob / Mnohem víc

O několik měsíců dříve

Nezbývalo už nic, nic, co bych mohl ještě udělat. Blížila se ke konci svých sil. Znovu jsem se zoufale rozhlédl kolem sebe ve snaze najít cokoliv, co by mě přivedlo na správný směr, nějakou myšlenku, nápad. Nic. Prostě nic. Bylo to všude stejné. Okrový písek, místy ztvrdlý na kost, sem tam kus kamene a především protivné, trnité houští, monotónně se opakující zhruba na každých dvaceti metrech od místa, kde jsem stál, až k obzoru, na všech světových stranách. Houští, které nám bylo úplně k ničemu. Ale nic jiného tu nebylo. Nic. Ani zbytek staré cesty, která by mi ukázala směr, ani kopce, stromy. Krajina se vlnila v nerozeznání podobných stereotypních dunách, žádný orientační bod, žádný ukazatel. Jen spalující australské slunce vytrvale žhnoucí nad pouští a horko jako v peci.

Podíval jsem se do své náruče. Corinne ležela v mých rukách zcela nehybná. Jen tak tak držela hlavu a opírala se spánkem o mé rameno. Zbytek těla ji už neposlouchal. Nemluvila a už jsem si ani nevzpomínal, kdy naposledy jsem od ní slyšel alespoň to „hmmm", kterým se mi snažila odpovědět na otázky, když jsem se jí ještě pokoušel ptát. Brzo potom jsem pochopil, že ji i taková odpověď stojí zbytečně moc sil a ptát jsem se přestal.

Slunce z ní každou hodinou vysávalo i ty poslední zbytky života. Byly to už nekonečné desítky hodin, kdy se naposledy napila. A ve dne ji vysušovalo nesnesitelné horko, v noci vítr. Dehydratace jejího organismu byla obrovská - jak dlouho ještě mohly její orgány vydržet fungovat? Kolik ještě zbývá času, než vypoví službu? Její srdce, játra, ledviny, slinivka... Už nyní jsem nemohl uvěřit tomu, že je ještě naživu. Že je její tělo ještě stále schopné přežívat.

Znovu jsem se bezmocně rozhlédl kolem, zatímco jsem šel kupředu, prozatím jen tak, bez cíle. Kterým směrem, krucinál! Kterým směrem mám jít? Kudy je to pryč?! Další žhavý den, kdy jsem ji měl nosit na rukách a hledat cestu odtud. A celou dobu doufat, že mi v náručí nezemře. Že to dokážu, včas. Nevím, kolikrát jsem už neuspěl. Bloudil jsem kolem, ztracený tak naprosto, jak jen to bylo možné. Kdo ví, kolikrát jsem už prošel stejnými místy. Kdo ví, po jaké dráze jsem se pohyboval – v kruzích, ve smyčkách? Prodíral jsem se pouští sem a tam, bez nejmenšího vodítka, jen s nadějí, že čirou náhodou najdu cestu nebo správný směr. Ale už nebyl čas! Už dávno nebyl čas! Corinne mohla zemřít kdykoliv.

Udělám to... Já to snad doopravdy udělám... Nehledě na nic ostatního. Do háje s pravidly. Nenechám ji přece umřít. Lepší nějaká naděje než žádná!

Zastavil jsem se a znovu se rozhlédl kolem.

Nic. Nic!

Všechno, co se dalo, jsem vyzkoušel už mnohokrát. Veškerá moje snaha byla marná. A čím déle se to protahovalo, tím menší byly naše šance.

Poklekl jsem a položil Corinne na rozpálenou zem. Její žízeň musela být obrovská! Mohl jsem ji napojit, mohl jsem... ji zachránit. Zachránit?! Okřikl jsem sám sebe. Ty ubožáku... Ale byla to jediná, krajní možnost. Hlavou proti zdi. A kdyby jenom to – ona o tom navíc už ani neměla sílu rozhodnout. Uvědomil jsem si, že se mi třesou prsty, když jsem si jimi zajel do náprsní kapsy u košile a nahmatal zavírací nůž.

Díval jsem se do její tváře, na její zavřená oční víčka a neskutečně suché rozpraskané rty, když jsem nůž vytáhl ven a rozevřel ho. Pokoušel jsem se nevnímat varovný hlas v pozadí mého mozku. Ten hlas křičel, přímo řval! Váhal jsem, zatímco jsem si přiložil nůž k zápěstí. Koneckonců... i staré poustevnické kmeny nechávaly druhé pít svou krev, když nebylo zbytí. Když šlo o život, o všechno.