Dvě jizvy

23. Ano / Každý ubožák

Prsty jsem měl zkřehlé, tělo ztuhlé a kolem byla znovu tma. Další noc v poušti, už druhá noc, kdy se Corinne neprobírala. Jakékoliv vlastní nepohodlí jsem sotva vnímal, jediné, na co jsem se soustředil, byla ona. Vteřiny, minuty, hodiny na sebe navazovaly v nekonečném sledu a zatím byla stále v bezvědomí. Snažil jsem se zvládnout neklid, dva dny ještě není tolik. Je slabá, bude to trvat, byla na pokraji smrti.

No právě! To vědomí ve mně hlodalo jako kyselina. Měla by se už probudit! Modlil jsem se, aby to všechno nebylo k ničemu, zatímco během těch dlouhých hodin čekání se mi hlavou tříštily vzpomínky jedna přes druhou. Na každý den v její blízkosti, na všechno, co jsme spolu prožili. Ne, nebyl jsem připraven se jí vzdát. Vůbec jsem nebyl připraven, zatraceně! Ale nemohl jsem dělat nic než prostě čekat.

Znovu jsem se probral prsty jejími vlasy. Byly drsné prachem a pískem. Jak dlouho už jsme tu? Kolik nocí? Neměl jsem odhad. V krku mě pálilo, i moje dehydratace už dosáhla slušné úrovně. Ptal jsem se sám sebe, kolik toho ještě zvládnu, než můj svět přebije šedá mlha mistely. Cor, prosím, prober se, prober! Musíme se odsud dostat...

Zadíval jsem se do její tváře. Byla klidná, spokojená, mírumilovná. Jediné dobré znamení, které mě drželo nad vodou. Její pokojný výraz zatím ovšem zůstával děsivě strnulý. Chytil jsem ji za ruku a opřel svou hlavu o vysoký kámen, před kterým jsme byli.

Čekat, prostě čekat. Nenáviděl jsem to slovo. Zavřel jsem oči.

Probudil mě téměř neznatelný tlak v mé dlani; v té, ve které jsem svíral její prsty. Okamžitě jsem byl vzhůru, maximálně bdělý.

„Cor?!" V ranním svítání její tvář vypadala měkce, téměř poeticky. Poloviční světlo zakrylo nedostatky, nechalo vyznít její krásu. Díval jsem se na ni, pokoušel jsem se zachytit sebemenší pohyb. Dlaní, ve které jsem svíral její ruku, jsem vůbec nehýbal, chtěl jsem cítit, kdyby znovu pohnula prsty. Nezdálo se mi to?

Její řasy se zachvěly. Mým vědomím pronikla nová energie, zběsilá naděje.

„Cor! Miláčku, vzbuď se, jsem u tebe..." doufal jsem, že mě může slyšet.

Její oči se s výdechem otevřely, podívala se na mě, zaostřila - a pokusila se usmát.

„Díkybohu!!! Cor, Cor, lásko... Nemohl jsem se dočkat..."

Pohnula se, zkusila se zvednout na rukách, pomohl jsem jí, vtiskl jsem si ji do náruče a sevřel ji tak moc, jak jen to šlo. „Dirku..." zamumlala do mého ramene a ucítil jsem její dlaně na svých zádech. Jen stěží jsem zvládal všechny pocity, které se přese mě valily. Byla tu, byla tu! Další šance.

„Ach, bože, ne..." vydechla potom zdrceně. „Jsme v poušti, pořád v poušti!" Odtáhla se ode mě, posadila se a chytila se za hlavu. „Asi jsem usnula... ach, bože, divné sny..."

Díval jsem se na ni, hledal jsem vhodné věty, které by mohly obsáhnout celou realitu. Jak jí to mám říct?

„Ale..." pokračovala místo mě, zakroutila hlavou, „to nedává smysl. Měla bych být mrtvá, nebo ne? Sotva se pamatuji na to, co bylo předtím. Měla jsem halucinace, nevnímala jsem, ale věděla jsem, že umírám."

„Pomohl jsem ti," řekl jsem.

Zamračila se. „Jak?!" Chvíli přemýšlela. „Léčil jsi mě?"

„Ne," zavrtěl jsem hlavou. „Na to by má síla nestačila. To bych nedokázal."

Zadívala se na mě, zkoumavě. „Dirku, tvé oči... Co se s nimi stalo? Vypadají divně." Znovu se chytila za hlavu, promnula si čelo, lépe se posadila.