Dvě jizvy

5. Ďáblovo / Našeptávání

Vyšel jsem ze dveří té obludné mnohapatrové budovy a zakryl si rukou oči před sluncem. Jo! Nejspíš bych měl skákat radostí nebo tancovat kolem ohně – zase jednou jsem vyhrál. Tedy vlastně: moje loď vyhrála, byla lepší než ostatní. Jak se zdá, já i Quintrex jsme dosáhli svého. Oni si chtěli rozšířit spektrum nabízených modelů, já chtěl ovládnout poslední kontinent, který mi chyběl. Bingo. Lodě, které jsem do posledního šroubku vymyslel, se konečně budou vyrábět ve všech koutech světa. Slávu si tím nezískám, protože ne všechny mé lodě, které se právě vyrábějí, jsem navrhl pod svým současným jménem. Ale dobrý pocit mi to dá, ten jo.

Lodě. Můj svět už od dětství. Věděl jsem o nich všechno, viděl jsem je rodit se, žít i umírat - rzí, plísní nebo řadou dalších způsobů. Byl jsem s nimi srostlý jako otec se synem – neoddělitelně ke mně patřily. Ta známost už trvá několik století. Už dávno jsem přestal počítat každý rok, orientoval jsem se na desetiletí. Nad přesným údajem jsem se zamyslel jen jednou ročně, když jsem počítal svůj opravdový věk v den svých narozenin. Každý mi hádal kolem třicítky, už věky mi bylo přesně jednatřicet, pro představu odpovídající realitě to ale chtělo nějaké to století přihodit...

Lodě mi dělaly společnost asi od deseti let. Seznámil jsem se s nimi v loděnicích mého otce a už nikdy je neopustil. A navzdory vší té parádě právě mezi loďmi se skrýval ten hořkokyselý jed. Byly jediná známost mého života, která vydržela dost dlouho. Nepočítám-li Carmen, ale s Carmen se to nemělo stát, neměl jsem to dovolit, i když ona by se mnou nesouhlasila.

Vyšel jsem na rovnou hlavní třídu a zamířil zpět k hotelu.

Carmen. Tolik naděje, tolik smutku, tolik lásky i bolesti. Litoval jsem toho? Doopravdy? Dokázal bych to jinak? Bez ní? A ona beze mě?

Kruci, ať už to bylo, jak chce, jestli s tím něco neudělám, jsem na nejlepší cestě spadnout do toho znovu. S Corinne. Se ženou, kterou jsem viděl sotva párkrát v životě, a přesto je vzduch kolem ní plný napětí a výstrah. Bude lepší si nelhat. Já i ona jsme si toho všimli. To, co mezi námi je, nás nenechá v klidu. V její přítomnosti jako by se všechno obrátilo vzhůru nohama a všechna předsevzetí ztratila smysl. Přitom mi její pohled prozradil, že to samé se děje s ní, bez ohledu na slova, která byla reálně vyřčena.

Myšlenky mi vířily hlavou, valily se jedna přes druhou, jak se mi můj mozek snažil předkládat všechny údaje nutné k tomu, abych to mohl správně zhodnotit.

Jako by bylo co hodnotit.

Tenhle život byl neuvěřitelně ubíjející. Život téměř bez naděje na smrt, na důstojný konec, jakýkoliv konec. Teprve když smrt pro mě v té obyčejné lidské podobě přestala existovat, pochopil jsem, jakou roli předtím měla. Takhle nebylo čeho se chytit. Každé ráno bylo stejné jako to předchozí a společně s rozedněním přišla nová jistota, že takových rán bude ještě nespočet, nekonečná neměnná řada. Náš život plynul beze změn, k zbláznění stejně. Neměli jsme fáze života, které by tu věčnost rozdělily aspoň na nějaké úseky. Neměli jsme potomky, nelišili jsme se jeden od druhého – nikdo z nás nestárnul. A nebylo možné na to myslet, aspoň ne moc často, jinak by se jeden musel zbláznit. Ta vrchovatá dávka života, kterou jsme měli k dispozici, se svou strnulostí podobala smrti. A k tomu všemu – měli jsme žít ve světě, který se měnil zběsilou rychlostí každý den. Mezi lidmi, kteří byli tak jiní než my. Tak normální.

Už dávno jsem věděl, že je pro mě těžké jim odolat. Vždycky to tak bylo. Jim i jejich světu, ve kterém hodiny normálně tikají a odbíjejí, a kde je jasné, jestli je poledne nebo večer. Obyčejný lidský svět i lidský čas byl lákavé zakázané ovoce. Nebyl to jediný důvod, ale rozhodně to byl jeden z důvodů, proč jsem to párkrát nezvládnul. Proč jsem se neudržel. Proto jsem prožil ty roky s Louise, Carol... a nakonec s Carmen. To byly roky, které svými jásavými barvami přerušovaly nevýraznou barevnost těch ostatních let.