„Výborně, Dirku," pochválil si Vrag. „Konečně. Věděl jsem, že přijdeš k rozumu." Pousmál se a otočil se ke Corinne, kterou svírali dva z jeho poskoků. Zmítala se, v očích šílený výraz, na který jsem už nedokázal znovu pohlédnout. Bylo toho všeho na mě příliš.
„Dáme jí, co potřebuje," pronesl potom. „Po tom všem si zaslouží trochu klidu. Držte ji."
Appeři ji chytli pevněji, postavili ji naproti němu. Vrag jí sklouzl dlaněmi přes obličej, aby se jimi zastavil nad jejím srdcem. Hned potom pod nimi začala probleskovat jeho sagrena a vpíjet se do Corinniny kůže, do vyprahlého písku jejích buněk. Ne, nebyl jsem rád, že to udělal zrovna on, ale v tu chvíli bych byl rád za cokoli. Corinnin stav vyžadoval řešení. Okamžité a jakékoliv.
Jak životadárná síla proudila do jejího těla, Corinne se postupně přestala zmítat, přestala lapat po dechu, přestala křičet a sípat. A nakonec dokonce zavřela oči, zaklonila hlavu a lačně vpíjela nektar, který nutně potřebovala. Zvláčněla v jejich rukách, její nohy podklesly. Konečně dosáhla pokoje - na nějakou dobu.
I mé vnitřní napětí tím o poznání povolilo. I já měl dojem, že vzduch, který jsem dýchal, byl o něco čistší. Její pokojný výraz byl božsky nádherný. Nakonec z ní Vrag své ruce sundal a protřel si dlaně. Jako by se zbavoval pachu, který na nich ulpěl.
„To bychom měli," pronesl stále ještě směrem ke Corinne. Dýchala zhluboka a uvolněně a po přestálém utrpení byla tak vysílená, že sotva udržela oči otevřené. „Položte ji na postel a dohlížejte na ni," vydal další rozkaz a očima pomalu prozkoumal místnost, aby nakonec zastavil svůj zrak na mně.
Díval se na mě upřeně a v jeho očích bylo patrné vítězství. Plnými doušky hltal výsledky boje, ve kterém jsem skončil jako poražený. Dostal, co chtěl. A mně nezůstalo téměř nic, s čím bych mohl dokázat dál přežít a s čím bych mohl držet nad vodou i Corinne. Dýchalo se mi sakra špatně. Ale přežít byla nutnost.
Navíc pořád tu přece byla poslední naděje. Ještě jsem ji viděl, ještě stále.
„Musím uznat," pokračoval Vrag, „že to bylo slušné představení. Opravdu bylo na co koukat. Tvoje odhodlání je opravdu dech beroucí, Dirku, málem jsem se začal bát. Opravdu jsi ji chtěl nechat umřít? Mám dojem, že k tomu moc nechybělo, co? Ale, ach, ten zatracený soucit, že ano? Podrazil ti nohy, když už jsi byl málem v cíli. A přitom věř, že mí chlapi už byli připraveni zasáhnout. Nemyslel sis přece, že bychom tě opravdu nechali ji zabít, že ne? Zato tvoje smrt – to bych se opravdu milerád podíval, na to se spolehni. Už jsem chvíli věřil, že to ta holka udělá. A ty že ji necháš. Moc rád bych se díval, jak skučíš s jehlou v srdci, když tě tvá žena připravuje o zbytek sil nutných k životu. Jo, pohled pro bohy. Škoda, že to nevyšlo. Nemuseli bychom ti ani moc pospíchat na pomoc, chvíli by jí trvalo, než by tě zpracovala. Jenže tys zatáhnul oponu dřív, nedal jsi nám šanci. Dovedeš si představit to zklamání? Měl jsem sto chutí poslat někoho, aby tě přidržel. Neudělal jsem to - a hořce lituji."
Jeho pohled se zkřížil s mým a ve vzduchu mezi námi téměř zapraštělo.
Pokud jsem měl za to, že ve mně už nezůstalo nic, nebyla to pravda. Má nenávist a odpor k němu stále žily, probuzené, dravé. Zatraceně mizernej důkaz toho, že jsem ještě neumřel.
Potom jeho pobavený pohled poněkud zvážněl. „Pokud jsi opravdu chtěl obětovat ji nebo sebe, aby se vaše nelehká situace rozřešila, potom skutečně máš mé uznání. Povedlo se ti to. Já věděl, že ze sebe vydáš to nejlepší. Váš příběh budou ardenové milovat. Vsadím se, o co chceš, že z něj bude hit, až se ponese od úst k ústům. Každý tě bude znát. A věřím, že v našem světě konečně zavládne pořádek."
ČTEŠ
Dvě jizvy
FantasíaDirk a Corinne - každý z jiného světa. Ona je člověk, on ne tak docela. Je tisíc důvodů, které je rozdělují, přesto je tak těžké odolat, pro něj i pro ni. A nakonec jedno jediné Dirkovo rozhodnutí, jeho snaha zabránit nejhoršímu, jí zavře cestu zpět...