Dvě jizvy

54. V noci tma, ve dne světlo / Vášeň lovce

Slunce, nebe, obyčejný lidský den. Nic víc jsme právě teď nepotřebovali, předtím, než přijde večer a budeme se muset vrátit dolů mezi daunery.

A znovu byla naší volbou řeka, jako už mnohokrát. Zelenomodrá barva hladiny se i dnes blýskala v poledním slunci, když jsme sledovali její vlnění z nábřežní Riverwalk.

Široký kanál poblíž Downtownu, kus světa, který jako by patřil do našeho starého života. Oba jsme věděli, proč nás to sem táhne. Řeka poskytovala oddech, tady se dalo volně dýchat. Ve srovnání s úpadkem, který jsme byli zvyklí vídat v dolmerou zasaženém East Side, tohle byl prudký kontrast. Tady jsme aspoň na chvíli mohli věřit, že do tohoto světa ještě patříme nebo znovu budeme patřit. Tady jsme se mohli nadechnout a vlhký vzduch nad Fleming Channel, jehož prostředek představoval hranici s Kanadou, odnesl těžký vzduch z našich plic s lehkostí, po které jsme lačně sahali.

Nebýt řeky, jen těžko bychom hledali další síly. Ačkoliv ani tady se před situací, ve které jsme vězeli, utéct nedalo.

Corinne si v teplém jarním slunci svlékla vestu a přehodila ji přes zábradní lemující nábřežní cestu pro pěší. Potom se na něj vyhoupla.

„V tom místě neskončím, Dirku, vím to," pronesla klidně a rozvážně. „Neskončím jako Clay, jako ostatní. Ať Král chce sebevíc, nedonutí mě. Budu se tam vracet jen tak dlouho, dokud to bude mít smysl. A potom? Předpokládám, že teď, když nemáš karver, dá se jehla použít namísto něj." Mluvila o těch věcech tak samozřejmě, jako by ani nebyly tak zásadní a kruté.

„Jistě, že dá," odpověděl jsem celkem s nevolí. „Ale nechci, abys na to myslela. Ne, dokud k tomu nedozraje čas. Měli bychom se zaměřit jinam, Cor. Pomoci Lesterovi."

„Ano, to bychom měli," přikývla. „Musíme se znovu dostat ke Králi. Naše šance se možná nepatrně zvýšily, když nás přece jen má tam, kde nás chtěl mít."

Sedl jsem si na zábradlí vedle ní. Zadíval jsem se na ni a chvíli si prohlížel její profil. Na slunci byla krásná. Zářila. Ten pohled mě donutil se pousmát. Příliš často jsem ji vídal ve tmě, tohle bylo o tolik jiné.

„Usmíváš se," okomentovala, aniž by se na mě musela podívat.

„Jo," odpověděl jsem klidně. „Jsi krásná. Takhle tě vídám tak málokdy."

Tentokrát se pousmála ona a odevzdaná hořkost, která v její tváři byla obvykle, na chvilku ustoupila do pozadí.

Potom jsem ukázal palcem na vždy přítomné postavy za námi. „Kontaktuji místní primeru se žádostí o audienci u Krále. Stejně jsou s námi všude, kromě těch nejhorších míst v East Side, kde se jim nejspíš nechce riskovat krk. Dost možná jim stačí, když vidí, že každý den mizíme v těch místech, vědí, co tam je. Nepochybuji, že jsou s Králem jedna ruka. Mohu se s nimi pokusit o to samé, o co se snaží Lester."

„Ani Lester zatím nemá nejmenší naději uspět, Dirku," zamračila se Corinne. „Jak chceš Krále přinutit, aby mluvil s tebou? Nemáš nic víc než on," rozhodila rukama.

„Musí existovat způsob, jak ho k tomu přimět, Cor. Jednou se najde způsob, jak se k němu dostaneme. Prostě proto, že se najít musí."

„Jednou..." posteskla si Corinne.

„Jednou. Brzo," upřesnil jsem. „Jsme v dolmeře. Jsme součástí toho, co Krále pálí nejvíc. A Král nás sleduje, ví všechno, co uděláme. Jednou se najde příležitost, jak mu dokázat, že mu můžeme být prospěšní. Jednou se sakra najde způsob, jak k němu ten vzkaz dostat, třeba bez jedinýho pronesenýho slova."