Dvě jizvy

15. Matoucích odlesků / I zítra

Hladina řeky byla blízko, téměř nadosah, vlnila se u našich nohou a jiskřila v poledním světle podzimního slunce. Jako bychom stáli přímo na ní, uprostřed tisícerých oslepujících matoucích odlesků. Díval jsem se na hladinu a netušil, co bude dál; v dalších minutách, hodinách, dnech. Neměl jsem nejmenší zdání o tom, kam se Corinne rozhodne jít, ale věděl jsem, že ať se rozhodne jakkoli, vždy ji pouze obejmu a budu souhlasit. S čímkoliv, co si vybere. Byl jsem připraven na všechno. Na to, že se vytratí z mých rukou jako pára, rozplyne se jako obraz nakreslený štětcem iluzionisty. I na to, že by mohla zůstat, dar z nebes. Obojí nebylo ani správné ani špatné, anebo možná to prostě bylo správné i špatné zároveň. V tento okamžik neexistovala rovná cesta.

Ale nejdřív – nejdřív otázky. Těžko říct kolik, ale rozhodně nějaké. Měl jsem to právo začít se ptát první, když ona mlčela? Dovedl jsem si představit, jak zmatená musela být, jak nejistá. Dost možná o sobě i pochybovala. Ale namísto otázek se jen opírala o mé rameno na nábřeží Swan River a stejně jako já se dívala na líný tanec slunečních odlesků. Jen stěží jsem chápal klid, který kolem sebe šířila, klid a hřejivou úlevu. Jako by odmítala myslet, odmítala jakoukoliv činnost, snahu o cokoliv. A navzdory stovkám vět, které ležely před námi a jen čekaly na svůj čas, jsem ji chápal. To mohlo počkat. Všechno, co se mělo stát, mohlo ještě chvíli počkat. Na to jsme byli oba příliš vyčerpaní, šťastní, vděční za skutečnost, příliš utopení v přítomném okamžiku. Prsty jsem se probíral jejími vlasy a odolával pokušení si ji přitáhnout blíž a cítit ji. Nasávat její vůni zblízka a plnými doušky. Nechtěl jsem ji rušit, rušit křehkou rovnováhu.

A přitom jsem ji prostě a jednoduše miloval. To bylo to jediné, čemu jsem ty minuty věnoval, na nic víc nezbyl prostor. Přál jsem si ještě chvíli nedělat nic víc, ale realita není sen.

Pohnula se. Po dlouhé době se konečně pohnula, odtáhla se, podívala se na mě a vzdychla. Jako by sbírala sílu a odhodlání. Za jejím výrazem probíhal boj, usilovně přemýšlela, teď už ano. Prohlížela si mě, pozorně a upřeně. Potom vztáhla ruku k mému pasu a lehkým pohybem ho obkroužila. Její ruka se zastavila na malé zbrani v pouzdře za pasem a její pohled se zbystřil. Ruku zase stáhla. Zavrtěla hlavou a nakonec bezradně rozhodila rukama.

„Vůbec nevím, kde začít."

Kývnul jsem. „Nedivím se. Začni odkudkoli, je to jedno."

„A co tlustá zeď?" zeptala se.

„Obávám se, že nebyla dost tlustá, ani dost pevná," řekl jsem staženým hlasem. „Nemělo se ti nic stát. A přesto se stalo. Výčitky, to je slabé slovo. Měl jsem to vědět. A vlastně: věděl jsem to. A přesto jsem tomu nezabránil. Neudělal jsem nic, co by za něco stálo."

Přikývla. „Opuštěná místa, krajní mez. Už rozumím."

„Definitivně," přikývl jsem, a kdyby to šlo, objímal bych ji očima. Dotknul jsem se její tváře. Na nose stále ještě měla přiložený obvaz, připevněný širokými náplastmi. „Co ti udělali?"

„Vlastně skoro nic," pomalu mávla rukou.

Absurdní! Zdrtila mě vzpomínka na krev řinoucí se z jejího nosu. Na zkrvavenou tvář. Na odevzdané bezvědomí.

„Co?" zeptal jsem se znovu, důrazně.

„Zlomili mi nosní kůstky. A bylo tam nějaké krvácení do dutin."

„A?" znovu ten tón. Věděl jsem, že to není všechno.

„A otřes mozku," řekla konečně. „Ale jak vidíš, nebylo to tak zlé. Minulou noc si mě v nemocnici nechali už jen na pozorování. I doktory udivilo, že jsem v pořádku. A dnes mě pustili. Vlastně necítím, že by mi něco bylo. Cítím se... dobře. Jen unavená. Ale ne bolestí, strachem."