Dvě jizvy

47. Slabé slunce / Ostny uschlých růží

Ostré světlo slunce za okny letadla se opíralo do našich očí, Corinne je přivírala, dokud nestáhla clonu. Poté v nich zůstalo jen zelené světlo sagreny nerušené sluncem. Vragova síla. Jak dlouho vydrží?

Letadlo vystoupalo do cestovní hladiny a teprve potom jsem si uvědomil, že vzlet je už za námi a nápis připoutejte se už nesvítí. Jako by žádný vzlet ani nebyl, jako by se čas i přirozený stav událostí rozplynul někde v nenávratnu. Protože tohle bylo poprvé, kdy jsem nemyslel na výšku, ve které jsme, a na všechno, co by se mohlo stát. Strach z létání se proměnil v prázdný pojem. To, co jsem celé roky nedokázal dostat z hlavy, se prostě vytratilo a jen těžko jsem dovedl pochopit, že mezi všemi děsy světa zrovna tohle mohlo být někdy důležité. Pád letadla? Příliš banální, příliš nepravděpodobné.

Podíval jsem se na ni. Ležela opřená o opěrku, oči upřené na úzký proužek okna, který zůstal nezavřený, a na mraky za ním. Smířená s tím, že se žene vstříc tomu nejhoršímu, co si vůbec uměla představit, si snažila vychutnat poslední chvíle, kdy mohla volně dýchat.

Po nějaké chvíli se otočila ke mně. „Až se tam dostanu, až se dostanu mezi ně, odjeď za Lesterem. Musíš udělat všechno, abys mu pomohl. Všechno, co tebe nebo jeho napadne. Třeba se ti podaří včas... se vrátit. Budu čekat."

Málem jsem otevřel pusu překvapením. Co to říkala? Nevěděla, že...? Ne, nevěděla. To, co jsem považoval za samozřejmost, bylo nejspíš jasné jen mně samotnému. Natáhl jsem k ní ruku a dotkl se její tváře. Odvážné, vystrašené.

„Corie... Víš přece, že tě tam nenechám. Půjdu s tebou. Kamkoliv."

Teď to byla pro změnu ona, kdo ztratil řeč. Sáhla na mou ruku a sundala ji ze svého obličeje. Upřeně se na mě dívala a zavrtěla hlavou. „To přece nejde, to nemůžeš..."

Přerušil jsem ji. „Jde. Půjde to. Nepoznají, že nejsem jeden z nich. Budu mít tak málo síly jako ty. Stále. Postarám se o to. Potom mezi námi nebude žádný rozdíl."

Zírala na mě, oči navrch hlavy. „Dirku..." Do očí jí vstoupily slzy, nadechla se v nečekaném přívalu emocí. „Dirku..." Vzala mě za ruku a přitiskla si ji k obličeji, přičemž zavřela oči a přitiskla se mi tváří do dlaně. „Nedokážu ani vyslovit, jak moc tě miluju. Jak šílený, zběsilý a nádherný ten pocit je..."

Pokoušel jsem se nezadržovat dech.

Otevřela oči. „Ale to nemůžeš. Přijdou na to. A zabijou tě."

Rezolutně jsem zavrtěl hlavou. „Nepřijdou. Nedovolím jim to."

Pustila mě a posadila se v sedadle víc zpříma, víc naproti mně. Než promluvila, rozhlédla se po volných sedadlech kolem nás a ztišila hlas, který i přesto zůstal velmi důrazný. „To nejde. Nemůžeš do dolmery! Jsi arden!"

Díval jsem se na ni neústupně, odmítavě. Tak, že musela pochopit, že nejsem ochoten ani uvažovat o tom, že by to mohlo být jinak. Ten pohled chvíli trval, než ho sama přerušila.

Nakonec vydechla a znovu zavrtěla hlavou. „Nechci, abys tam šel. Mám o tebe strach."

Ještě chvíli jsem se na ni díval, než jsem odpověděl: „A já o tebe. Proto tě nenechám odejít samotnou. Neumíš bojovat, neumíš v tom chodit..."

Nenechala mě domluvit. „Neumím v tom chodit?! Ty taky ne! A oni - oni to také neuměli. Každý z nich, ze začátku. Budu na tom stejně jako každý dauner..."

„Beze mě budeš zranitelná," skočil jsem pro změnu do řeči já jí, „nebudeš na to mít dost síly. Jsou silnější než ty, Corinne... Proboha. Nedokážu tě tam nechat jít samotnou."