Dvě jizvy

29. O co opřít / Vší silou

Ne, ještě nebyl čas jít spát. Navzdory blížící se půlnoci. Šálek s čajem cinknul o podšálek a Lester jej elegantním pohybem odložil na nízký stolek před sebou. Na jeho tváři pohrával záhadný úsměv zarámovaný šedivým strništěm vousů.

„Ano, to všechno tu můžeš vidět, milá Corinne," odpověděl jí. „Tvá zvědavost mě vůbec nepřekvapuje a dokonce mě těší. Je hezké být zvědavý, a to především když se jedná o muže tvých snů. Takže ano, je tu jeho dílna, jedna z jeho kanceláří, dokonce i samotná výrobna. Jsou tu všechny jeho lodě. Kus jeho světa. Ten svět je fascinující, že ano?"

Corinne se pousmála a její pohled zalétl na mě, potom zpět na Lestera. Celý ten rozhovor byl zatím jako tanec v minovém poli. „Rozhodně," přitakala.

„Nudit se s ním určitě nebudeš, děvčátko. Já sám ho znám už dlouho. A nenudím se vůbec." Jeho narážky byly více než jasné. Sledoval jsem ho. Ani pohledem o mě nezavadil, díval se jen na ni. Jako bych tu nebyl. Potlačil jsem chuť protáhnout obličej.

Potom se Lester pohodlně opřel do křesla. „A teď bych rád slyšel, proč jste tady doopravdy. Měli jste být v Perthu až do půlky března," konečně se na mě podíval, „a kromě toho, příteli, tvá krásná mylady není ve své kůži. A ty se mi vyhýbáš pohledem. Tak ven s tím. Co se děje?" V závěru té věty se jeho dobrosrdečnost smíchala s přísností.

Konečně přišel čas. Od příjezdu jsem se k tomu snažil donutit. Vděčně jsem tedy sebral hozenou rukavici, bez ohledů na nevyhnutelné důsledky: „Lestře," v mém hlase byla cítit vážnost celé situace, „Corinne..." Kruci - jak to všechno zkrátit do co nejméně vět? „Před pár týdny jsme se ztratili v poušti, když jsem sjel z cesty. Nezůstalo nám nic, auto shořelo, neměli jsme ani vodu, nemohli jsme najít cestu zpět. Corinne tam málem umřela, přímo před mýma očima. Kdybych tam nebyl, už by tu nebyla." Zarazil jsem se a zkoumal Lestera pohledem. Jeho výraz se ale nedal přečíst. Zakroutil jsem hlavou. „Nedokázal jsem ji nechat umřít, provedl jsem..."

„...první řez," dokončil za mě a já přikývl.

Prostorem místnosti se rozlehl hrobový klid a já zřetelně viděl blesky, které se objevily v jeho očích. Sevřel ruku v pěst a rysy jeho tváře se stáhly, ztuhly. „Zatraceně! To snad není pravda! Sakra!" zasyčel skrze zuby a dlaní si přejel přes čelo. „Ale řekl jsi jí doufám pravdu," řekl potom, co se trochu ovládl. „Ví, na čem je?" Jeho pohled měkce zalétl ke Corinne.

Přikývli jsme oba zároveň. Já i Corinne.

„Kdy se to má stát, kdy se tvá síla probudí, děvenko?" Prudký vztek a rozčilení v jeho očích rychle nahradila prostá starost. Myslel především na ni.

„Nemělo by to trvat déle než týden," odpověděla.

„Už něco cítíš?" ptal se dál.

„Ano. Trochu."

„Potom je ten odhad nejspíš správný," přikývl. „Je mi velmi líto, milá Corinne, že tě osud vystavil tak tvrdé zkoušce." Potom pohlédl na mě. „Už byl tedy nejvyšší čas vrátit se domů, Dirku," i přes rozvahu v jeho tónu ta výtka píchla jako jehla. „Musíme zvážit, co se dá dělat. Pomůžu vám, jak budu moci, když už je to tak." Ne, neskákal nadšením, ale snažil se být věcný. „Vám oběma," zdůraznil nakonec.

Vyschlo mi v krku. Lester, jako vždy neuvěřitelný. Převalila se přese mě obrovská vlna vděčnosti. Poprvé od toho, kdy se to stalo, jsem se měl o co opřít. A s povděkem jsem to okamžitě udělal, ačkoliv jsem věděl, že ani on nic nezmůže. Jeho podpora měla i tak nevýslovnou cenu.