Dvě jizvy

3. Zmizím / Mravenčení

Zmizím / Mravenčení

O rok dříve

Neuvěřitelně husté tmavě hnědé vlasy dlouhé až pod ramena, zcuchané větrem. Neuvěřitelně teplé hnědé oči plné obav a jejich neuvěřitelně hluboký pohled. To byly první dvě věci, které mě na ní upoutaly, když jsem se narovnal. V ruce jsem držel list papíru, který vítr přivál přímo k mým nohám a zrovna jsem ho zvedl z kraje přístavního mola.

„Promiňte, to je moje..." řekla příjemným hlasem, navzdory tomu, že byla zadýchaná a mírně v rozpacích. Ukázala na papír v mé ruce. Trvalo okamžik, než jsem si uvědomil, že téměř nevnímám, co mi říká. Něco na ní, něco v ní, mě více než zaujalo.

Neochotně jsem přesunul pohled a podíval se na to, co jsem držel v ruce. Na listu byl náčrt řady lodí kotvících v přístavu, v popředí byla jedna z nich, detailně rozpracovaná. Zvedl jsem si z očí tmavé brýle, abych lépe viděl. Australská Alkira, téměř určitě.

„Kreslíte lodě?" zeptal jsem se, ačkoli odpověď byla více než zjevná.

„Ano," přikývla a její dech se pomalu uklidňoval, zatímco vlasy jí vlály v ostrém větru. Sledoval jsem je a nejspíš jsem se mračil. Nechápal jsem, co mě, ksakru, nutí natáhnout ruku a ty vlasy uhladit. Dotknout se jich. Znovu fouknul vítr a zacloumal i výkresem v mých prstech.

Neobratně jsem se rozhlédl kolem sebe. „Dnešní den není zrovna vhodný ke kreslení," nadhodil jsem. „A už vůbec ne tady – žádné závětří, voda všude kolem..."

„To je pravda, ale nemám moc na výběr. Studijní práce, termíny jsou přesně dané..." odpověděla a chytila si prameny vlasů povlávající nad čelem. Voda pod námi šplouchala o stěnu mola a zalétlo k nám několik kapek. „Jenom kvůli vám ten výkres neskončil ve vodě. Díkybohu."

Pohled na ruku v jejích vlasech mě zneklidnil ještě víc než samotné vlasy. Jak se ty prameny proplétaly s jejími prsty... Mým tělem proběhlo zachvění způsobené slabým výbojem síly, která obyčejně v podobných chvílích dřímala v mém těle tiše a klidně, a já se pokusil doširoka neotevřít oči překvapením. Raději jsem se znovu rozhlédl kolem sebe a hledal Alkiru, která mohla být předlohou kresby. Ne, v tu chvíli mě to nezajímalo, ale byl to záchytný bod. Místo, kam jsem mohl odvést svou pozornost. Ale podobnou loď jsem nikde neviděl, ve výhledu mi dost bránila stavba přístavního domu.

Nervózně se otočila za sebe, její pohled mířil ke kamenné zdi u mola. Teprve teď jsem si všimnul, že tam zůstala hromádka jejích věcí. Svetr, taška, tužky, nejspíš i mobil, peněženka... Musela za tím papírem běžet pěknou dálku.

„Ten výkres pro vás musí být důležitý," zkonstatoval jsem.

Vrátila pohled zpět na mě. „Je. Stál mě dost práce, Nemám chuť ani čas to dělat znovu. Vrátíte mi ho už?" V jejím hlase zaznělo mírné podráždění.

„Ano, jistě," odpověděl jsem, zatímco jsem pohledem znovu zběžně hledal Alkiru. „Kde je tahle loď?" poklepal jsem na ústřední motiv kresby.

Otočila se. „U mola za tímhle domem..." odpověděla. „Vyznáte se v lodích?" Její oči zářily životem, čistým čerstvým životem nezkaleným tíhou času. Hrály všemi barvami. Těmi nejsytějšími.

„Ano, trochu," pousmál jsem se nad její otázkou. Obyčejná, nepříliš luxusní Alkira byla vlastně zrovna jednou z lodí, které jsem tu hledal. Podíval jsem se zpátky na tu dívku. Připadala mi tak známá. Jako bychom se už někde viděli. Po pravdě – jako bychom se znali už celou věčnost, což byl totální nesmysl. Takovou ženu bych si pamatoval.