Dvě jizvy

59. Lepkavé dusno / Mezi dvěma světy

Ne, dnes to nebyla kavárna. Ani žádné jiné příjemné místo dle Lesterova výběru. Dnešní místo k setkání jsem vybral já a důvody jsem k tomu měl víc než dobré.

Stáli jsme na velmi rušném dopravním mostu mimo centrum Detroitu, klenoucím se přes stejně tak rušnou několikaproudou Chrysler Freeway. To místo bylo dokonale přehledné. Žádné stromy, jen krátce zastřižená tráva a beton. Chtěl jsem mít jistotu, že ti dva, co nás neustále sledovali, tentokrát nic neuslyší, pokud se ukážou i tady. Ne všechno se mělo dostat ke Králi, byl bych vážně nerad, kdyby nám Král nebo kdokoliv jiný přerušil plány ještě dřív, než s tím vůbec začneme. Ano, možná věděl, že se Corinne setkala s Eleanor. Určitě věděl, že jsme skončili na ošetřovně raferů. Ale o tom, co přesně máme v plánu, vědět nemusel. Zatím.

Já, Lester i Corinne jsme se opírali o zábradlí mostu a dívali se dolů. Lester už věděl všechno a jeho radost z toho, že nás navzdory všemu zase vidí, se proměnila v tichou zamyšlenost.

Pochopil přesně, jaký plán jsme s Corinne zvolili. A uznale pozvedl obočí nad zájmem raferů, kteří se postavili na naši stranu - ačkoliv je k tomu vedly především jejich vlastní zájmy. O ničem z toho ještě před chvílí neměl tušení a za těch několik desítek minut, co jsme už stáli na mostě a diskutovali, si prošel už opravdu slušnou řádkou emocí. Radost, překvapení, starost, strach, podezření, opatrnost... Já i Corinne jsme s napětím pozorovali, jak se výraz jeho tváře mění.

A nyní jsem prostě stál vedle něj, žmoulal si prsty rukou opřených v lokti o zábradlí a čekal, co řekne. Ne, nemohl na tom už nic změnit, ale přesto jsem doufal, že dostaneme jeho požehnání. Věděl jsem, že s ním se mi do toho všeho půjde líp.

A krucinál, zase jsem před ním nedokázal skrýt chlapeckou nervozitu, kterou ve mně dokázal probudit jen on. Do háje. Jediné, co mě přitom uklidňovalo, bylo, že Corinne na tom byla evidentně úplně stejně jako já. Lester zkrátka dostal každýho, s výjimkou Audrey. Ta zůstávala vždy nad věcí.

Díval se dolů, opíral se o zábradlí stejně jako já a dvěma prsty si mnul vousy na bradě. Trvalo to nekonečně dlouho, než se konečně napřímil a podíval se na nás.

„Obávám se, že jsi do toho opět šel bez rozmyslu, Dirku," řekl a já se jen ušklíbl. „Nicméně," zarazil mé případné námitky pohybem ruky, „také nevidím žádnou jinou možnost, která by vypadala lépe než tahle. Hradba, za kterou se Král před námi uzavřel, je nedobytná. Odmítá jakékoliv pokusy o jednání. Bez toho, abychom udělali něco, cokoliv, co ho vyburcuje, se neobejdeme. Kromě toho - štěstí přece přeje odvážným."

Ušklíbl jsem se podruhé, navzdory tomu, že mě to, co říkal, potěšilo. „Víš, že to je nesmysl."

„Co?" zeptal se Lester a zvědavě se na mě podíval. Jeho oči se zúžily do přemýšlivé úzké škvíry. „To, co chceš udělat, nebo to rčení?"

„Do háje," navzdory jeho tónu jsem se musel pousmát. „Jasně, že to rčení."

„Rčení..., ano, rčení" pokýval hlavou a jeho oči prozrazovaly, že on by zvolil tu druhou možnost. Jak se ale ukázalo, hodlal to přejít bez komentáře: „Moc smysl nedává, máš pravdu. Musíme doufat, že pro tentokrát platit bude. Jednou se i na takového blázna, jako jsi ty, musí štěstí usmát, no ne? Proč by to štěstí nemohlo vypadat třeba... jako Leroy."

Musel jsem se znovu zasmát. „Jasně. Vše se nakonec ocitne v rovnováze, že jo. Tvá nezničitelná filosofie."

Podíval se na mě téměř dotčeně. „Máš něco proti ní?"