Dvě jizvy

55. Na mrtvém bodě / I skrze vítr

Další dlouhé noci, dlouhé dny, jeden začal splývat s druhým, rutina dolmery nás pohltila. Naše životy se proměnily v odevzdané čekání na příležitost, ve skřípění zubů, které jsme už sotva vnímali. Patřilo k nám tak jako dýchání nebo pohyb.

Stále jsme doufali v zázrak, který nepřicházel. V příležitost, jak Králi dokázat, že stojíme za víc než za to, aby nás prostě odepsal. Odsouzenec nejspíš vždycky bude doufat, že se něco může změnit.

Dny byly stále stejné. Boj, výcvik, noční výpravy, oběti, úkoly, otřesné dolmerské povinnosti, přes den trochu spánku, čas na odpočinek. Lesterova snaha, která uvízla na mrtvém bodě.

Čekali jsme na smilování, a ačkoliv jsme se k němu ustavičně snažili hledat cestu, neviděli jsme ji.

Dolmera sama se začala potýkat s problémy. Raferská smyčka se kolem nás začala utahovat. Museli jsme být ještě nenápadnější, museli jsme opustit některá místa, kde o kořist sice nebyla nouze, ovšem riziko prozrazení bylo daleko vyšší než dřív. Což mělo za následek snížený přísun sagreny. Nervozita mezi daunery se zvýšila, vnitřní boje se přiostřily. A Morgan ze sebe vydával vše, aby udržel situaci pod kontrolou. Naštvat ho si netroufl žádný z nás - cela, která po několika dnech bez jediné dávky zaručeně přinesla bolest sintaru a nakonec možná i bezvědomí předcházející smrti, mluvila za vše a Morgan se ji nezdráhal využít. Obvykle ovšem trestaný souhlasil s jakýmikoliv podmínkami, které Morgan nastavil, mnohem dříve, než bezvědomí přišlo.

Své místo jeho osobního trenéra jsem si udržel. A na výcviky se mnou chodila i Corinne. Sloužila jako protivník Jewell, která nezůstávala pozadu. Jewell vždycky byla dobrá, Corinne se zlepšovala s každým dnem. V tomhle složení jsme trénovali s noži, jejichž čepel byla chráněna krytem, železné tyčky jsme nepoužívali. Byly chvíle, kdy jsem se na Corinne díval, sledoval její pohyby, její postavu oblečenou v těsném černém triku a přiléhavých kalhotách. Nůž v jejích rukách mě z nějakého důvodu fascinoval, snažil jsem se přijít na to proč. Způsob, kterým ho zručně protáčela mezi prsty, styl, kterým se vyhýbala jeho ostří, to všechno se mi v obrazech zarývalo pod kůži. Její tělo získalo na ohebnosti, mrštnosti, pevnosti, její reakce začaly být pohotové.

Dost možná jsem v těch chvílích viděl to, co jsem si vždycky vidět přál. Corinne se dvěma jizvami, cvičící se k boji proti daunerům. A kontrast mezi mými představami a skutečností byl příliš nepochopitelný. Natolik, že jsem v tom obraze hledal další vysvětlení.

Ale dost možná jsem v tom viděl hlavně začátek konce. Divokou Ryn, která se pomalu rodila.

Skupina, ve které jsme vyráželi na noční lov, zůstala neměnná. Já, Corinne a Troy. Stačilo několik situací, které ten chlap nezvládl, a několik jiných, ve kterých jsem ho usadil, a hřebínek mu spadl. Kromě toho tu pořád byla Corinne, která za žádnou cenu nesměla být lepší než on, v takových případech viděl rudě. Otevřeně by to nepřiznal, ale začal mě respektovat. Komunikace mezi námi přesto vázla na mrtvém bodě, dobré věci se děly jen mimo úroveň slov, ty špatné zůstávaly jako póza, alespoň na oko. Mně to stačilo a Morganovi, jak se zdálo, taky. Neměl důvod složení naší skupiny měnit.

Na Corinne jsem viděl první změny. Temná stránka její duše, která se začala rodit s prvním přijetím nedobrovolně odevzdané cizí síly, začala získávat obrysy. Už to nebyly jen omezené příležitosti, ve kterých jsem viděl její druhé já. Ve dnech, kdy úroveň sagreny v jejím těla klesla, její oči potemněly, její tvář zešedla. A jindy měkké reakce zhrubly. Jen jsem odhadoval, nakolik si svůj stav uvědomuje a nakolik se děje bez jejího vědomí. Dny světla se střídaly se dny, kdy jsem si patrné změny pokoušel příliš nepřipouštět. Věděl jsem, že s obnovením síly, která jí chyběla, to zase bude ona.