Dvě jizvy

9. Co si zasloužíš / Věc názoru

Pokud existovala síla, která by uzvedla tu nálož těžkého svědomí, které ve mně žilo, někam hodně vysoko, byla to právě Corinne, právě teď.

Zapomněl jsem na všechny výčitky, všechny obavy, na cokoliv, co mělo jen trochu kyselou příchuť. Aspoň na chvíli.

„Taky tě miluju, Cor. Víc, než bych čekal."

Zavrtěl jsem hlavou. Nebylo možné o tom mluvit, slova nestačila. A tak jsem ji radši oběma dlaněmi uchopil a přitáhl si ji k sobě. Líbal jsem ji na rty, které se pod mým dotekem okamžitě otevřely. Spojil jsem se s ní a odpřísáhnul bych, že se země pod námi houpala, když jsem si bral, co jsem musel a co mi dávala. Připadal jsem si jako smyslů zbavený. A přitom právě všechny mé smysly pracovaly na plný výkon. Cítil jsem její vůni, její chuť, její hebkost, měkkost. Prsty jsem projížděl v jejích vlasech, ty okamžiky jsem si doslova kradl. Objala mě pažemi a její řasy, lemující zavřená víčka, se chvěly, když se naše rty i jazyky vzájemně laskaly.

Klidně bych mohl přijít o rozum a vyšlo by to nastejno.

Hladil jsem ji po celém těle tak jako i ona mě.

„Dirku..." hlesla a to oslovení se mnohem více podobalo vzdechu.

Tiskla se ke mně a já jsem zapomněl na všechno kolem. Na lodě upevněné v kotvištích, na slunce, které nám znovu pálilo na hlavu, i na to, že mi ještě před chvilkou vadilo, že jí skrz tmavě hnědá skla slunečních brýlí nevidím do očí. Najednou byla u mě, tak blízko, že jsem skrz tenké vrstvy našeho oblečení cítil teplo jejího těla. Pod mou kůží se vzpínala všechna má energie.

To byl ten pocit, o kterém jsem si myslel, že jsem už překonal. Že už se nikdy nevrátí. To byla ta rozžhavená čepel, která mi ve slastných vlnách půlila mozek, vůli i vědomí. Nic jsem nechtěl tak moc jako ji.

A ta opojná iniciativa přitom vycházela z ní stejně jako ze mě.

Zdráhal jsem se tomu poddat, nebylo to správné. Sbíral jsem sílu k odmítnutí. Ať už to bylo jakkoli, měla právo vědět, na čem je. Jak vypadá zem, na kterou hodlá vstoupit. A měla právo to vědět dřív, než to udělá.

Kéž bych to udělal už dávno, kéž bych to donekonečna neodkládal...! Příležitostí už bylo víc než dost.

Tahle žena mi všemi způsoby dokazovala, jak moc o mě stojí. A právě proto jsem se vyprostil z jejího objetí.

Ukončil jsem ten polibek a chytil její ruce do svých. Hladil jsem její prsty, dokud jsem mohl. Pokolikáté jsem tohle už udělal? Jak dlouho se jí ještě budu umět vyhýbat? Jak dlouho mi to bude trpět? Hlavou mi prolétly všechny podobné příležitosti, které jsem měl. Kolikrát jsem se k ní už dostal tak blízko? Bylo stále těžší se od ní odvracet. Jak dlouho, do háje, ještě hodlám takhle uboze kličkovat?

Ale ani dnes nebyl ten správný čas na to vyložit karty. Proto jsem se i tentokrát otočil a několikrát jsem se nadechl, abych získal aspoň nějakou rovnováhu. Víc jsem nedokázal. Nedokázal jsem se k ní otočit zpátky a říct jí, že nestojím za nic. A že pokud má všech pět pohromadě, sebere se a zmizí. Třeba by ona měla sílu udělat to, co jsem sám doteď nedokázal.

Zatraceně.

Nakonec jsem se otočil a pohodil klíči od lodi v dlani.

„Připravena k plavbě?"

Její oči byly stále tak měkké, stále tak něžné. A rty se jí roztáhly v úsměvu, když kývla.

- - -