Dvě jizvy

ČÁST II: DRUHÁ JIZVA - 24. Jak zlé / Jen jednou

„Druhá jizva?!" otočila se na mě, zmateně, vyděšeně. „Proč se Dougles tak zlobil, co to znamená?!" Tvář se jí stáhla nevolí. V očích klíčící bolest.

Pokusil jsem se ji chytit, nedala se.

„Ke zrození ardenů jsou potřeba dvě jizvy, dva řezy," odpověděl jsem ztěžka.

„A já mám jen jeden?" zeptala se, obočí se jí stáhlo ještě víc.

Přikývnul jsem. „Sám víc nedokážu. Druhý řez mohou provést jen někteří z nás."

„Kteří?" přímá, jasná otázka.

Visel jsem na ní očima. Stála naproti mně, bojovná, nastražená, připravená k útoku, k obraně. „Král, členové primery," odpověděl jsem a zachytil zoufalý záblesk v jejích očích, v jejím postoji.

„Takže," ušklíbla se, „nejsem jako ty. A ani nebudu." Stiskla rty, tentokrát to byl hněv, pocit zrady.

„Budeš. Můžeš být. Pořád je tu naděje. Kdyby tu naděje nebyla, neudělal bych to, co jsem udělal. V poušti."

„Jak velká ta šance je?" hlas se jí lámal strachem, bolestí a nedůvěrou.

„To nedokážu odhadnout. Každopádně tu je," odpověděl jsem, i můj hlas byl stažený, změněný. Vteřiny byly těžké jako z olova.

„Jak velká?!" zeptala se znovu, důrazně. V očích se jí nesmlouvavě blýsklo.

„Prostě tu je," zopakoval jsem, neústupně. „Potřebujeme ji a je tu."

„Zatraceně!" zasyčela, zavrtěla hlavou, rty stažené nesouhlasem. Nedělal jsem si naděje, že by nepochopila, co jsem jí nechtěl říct. Nebo přinejmenším ne teď.

„Nemohl jsem ti to říct hned. Nebyla jsi dost silná. Potřebovala ses trochu zotavit, po tom všem. Netajil bych ti to déle než ještě den, dva."

Odmítavě zavrtěla hlavou, hledala slova. „Říkal jsi, že budu jako ty!" hlas se jí chvěl. To obvinění ostře prořízlo vzduch. „Nebyla to pravda..."

Zavřel jsem oči, ve spáncích mi prudce tepalo. „Nebyla."

„Do háje!" strčila do mě, ačkoliv v rukách neměla téměř žádnou sílu, hněv si konečně našel cestu ven. Zavrávoral jsem, nesnažil se bránit.

Ucouvla a zatřepala hlavou, jako by se snažila setřást zlý sen, probudit se. Dívala se na mě, zhluboka dýchala. Další zavrtění hlavy. Dívala se na mě nekonečně dlouho, čas se změnil v pomalu se táhnoucí lepkavou hmotu.

„Jak zlé to je?" zeptala se po chvíli, odevzdaně, poraženě. „Musí to být zlé, vím, že je..." Pokud chtěla ještě něco říct, její další slova zanikla v slzách, vzlycích. Rozplakala se. Mizející naděje a strach jí podrazily nohy. Hned jsem byl u ní, sáhl jsem po ní, přitiskl ji k sobě. Tentokrát se nebránila, ale věděl jsem, že to v tuhle chvíli neznamená víc než jen to, že mě zkrátka neměla sílu odmítat. Chvěla se vzlyky, vnímal jsem, jak se s nimi snaží vypořádat, potlačit je.

Položil jsem ruku do jejích vlasů a přitlačil její hlavu na své rameno. Teprve potom se tomu poddala. Plakala strachy, aniž by věděla celou pravdu, ale její intuice v tuhle chvíli nahradila všechna slova. Zavřel jsem oči, pevně, ztěžka, a pokoušel se ji držet, jak nejlépe jsem uměl. Pokoušel jsem se zůstat stát, za nás za oba, sakra.

Nakonec ke mně zvedla oči, zmatené a unavené. Zavrtěla hlavou. „Dirku." Nebyla to otázka, výčitka, jen konstatování, povzdech. Zvedla ruku, utřela si slzy. Potom si roztřesenými prsty zvolna přejela po čele.