Dvě jizvy

16. Ještěže... / Síla ardenů

Nejdřív jsem se díval do tmy. Potom tma zmizela a díval jsem se do šera. Nakonec i to šero nahradil bílý den a Corinne stále spala vedle mě, na boku, stočená do klubíčka, dotýkala se mě zády. Spala dlouho a já ji nebudil, potřebovala získat sílu. Kvůli všemu, co si prožila, a kvůli všemu, co ji teprve čeká.

Nemusel jsem spát tak dlouho jako ona a často jsem ji pozoroval. A přitom jsem přemýšlel nad tím, jestli jí o tom hodlám vůbec někdy říct.

Ale nikdy to nebylo takové jako dnes. Tohle ráno bylo jiné. Nemusel jsem ji od sebe odtlačovat, nemusel jsem ji tím trápit. Ani sebe. Mohli jsme být spolu – doopravdy spolu. Ne, neměl jsem to dovolit - ale nakonec bylo tak příjemné ten boj vzdát, ten pocit hřál. Jako by do opuštěné ledové jeskyně vstoupilo vřelé teplo. Jak je to dávno, co jsem zapomněl, jak teplo chutná? Nebo jak vypadá světlo. Tak dlouho jsem byl sám. Jen stěží jsem dokázal překonat úžas, když jsem sledoval, jak ledovými rampouchy prochází první jiskřivé paprsky a rozsvěcují je.

Déle už jsem nedokázal odolat. Pohladil jsem ji. Mé prsty sklouzly z jejích vlasů na šíji. Odhrnul jsem vlasy stranou, složil je na polštář za její hlavou. A hladil jemnou kůži na jejím krku. Tak neodolatelně krásnou. Až do chvíle, kdy jen hlazení přestalo stačit. Přitáhl jsem se blíž a přitiskl k ní rty. Zlehka. A zůstal jsem tak, bez pohybu, bez hnutí. Nechal jsem své rty se nasytit dotykem. Teprve potom jsem jimi lehce sklouznul do strany a zase zpět. Jen mírný pohyb. Byla jako satén. Hebká, nejhebčí. A já byl hladový, neuvěřitelně hladový. Vstával jsem z mrtvých.

Její modré oči. Sledovala jimi každý můj sebemenší pohyb, každé moje mrknutí. Cítil jsem její pohled, ačkoliv ten svůj jsem upíral na její dlaň. Kolik bolesti ještě mohla snést? Chtěl jsem sejmout alespoň trochu z ní. Vymazat ji. Kdyby to šlo, vzal bych aspoň část té bolesti na sebe, ale to jsem neuměl. A tak jsem jen přejížděl prsty po její dlani a zastavoval pálení na její kůži. Kolikrát jí to ještě udělá? Proč ji tak nenáviděl? Kolik toho ještě mohly její ruce snést? Šlehání rákoskou přes prsty kdykoliv, kdy mu nebylo něco po chuti. A Carmen odmítala ukázat slzy, byla příliš hrdá. A přitom stejně neměla na výběr, musela to snášet. Doufal jsem, že jí ulehčím aspoň trochu, ale většinou jsem u ní nemohl být, mé místo bylo u jeho závodních koní, její v jeho komnatách.

Chráněnka. Tss! Takový nesmysl. Jen ji využíval, zneužíval. Hodily se mu její peníze, které už dávno zpronevěřil. I její služby.

Klouzal jsem prsty přes její ruce a dovolil si dát jí jen tolik, kolik jsem mohl, aby nic nepoznala.

„Tvoje doteky jsou tak... tak... Když mě hladíš, necítím bolest," zašeptala, z hlasu se jí vytratilo vyčerpání, které v něm bylo ještě před chvílí.

„To je dobře," pokýval jsem hlavou a tajně si vychutnával dar doteku její kůže, tajné spojení mezi námi. Nesměla cítit víc, než jen teplo a úlevu, nesměla nic poznat. A zdálo se, že svou práci dělám dobře. Díky, Lestře.

Vzpomínky. Jak neuvěřitelně dokážou trápit. Anebo utěšit. Jak dlouho jsem si je odpíral?

Zhluboka jsem nasával Corinninu blízkost i její vůni, až se nakonec probudila.

„Dirku..." zašeptala. „Ach, Dirku..." Otočila se ke mně. A chytla se za hlavu, přiložila si dlaň k čelu. Přitom se mírně zamračila.

„Bolí tě hlava?" zeptal jsem se.

„Ne, točí se mi." Pokusila se posadit a přiložila si k čelu i druhou ruku. Potom se usmála. „Jen nevím, co za to může. Jestli tamti, nebo ty."