Dvě jizvy

ČÁST III: Černá a bílá smrt - 33. Učiněno / Do slabin

Několika pomalými dlouhými kroky přešel až k nám. Jeho tvář byla tvrdá, neprostupná a... zvráceně spokojená. Nejspíš se ani nesnažil skrývat potěšení z výhledu na konečné zúčtování mezi mnou a Králem a mezi námi dvěma. Mráz v zádech mi dal bez jakýchkoli pochybností vědět, že ta smyčka, kterou pro mě osud připravil, bude pořádně tvrdá, bude se zařezávat do živého masa.

Vrag.

Mohlo to být ještě horší? Všechny mé viny, všechny mé přešlapy a selhání se spojily právě teď, v jednom jediném bodě, v jedné minutě. Svět se proměnil v celu se stěnami z ocele. Kolem nezbyl žádný vzduch, který by bylo možné dýchat, pro mě ani pro Corinne.

Královo rozhodnutí už bylo učiněno. Nic na něm nebylo možné změnit. Ortel byl jasně dán, ačkoliv jsem neměl tušení jaký.

Vrag se zastavil přímo před námi, ruce za zády. Jeho rty se zkřivily v něčem, co mohla být krutost. Nebo úsměv. Potom přesunul své ruce před sebe a v prstech sevřel předmět, který v nich držel. Mé oči mimoděk sklouzly dolů a polila mě další vlna horka. Můj karver. Zbraň, kterou mi odebrali, než mě předvedli před Krále.

„Tohle si nechám u sebe, Dirku," pronesl nenuceným tónem. „Nebudeš to nějakou dobu potřebovat."

Neodpověděl jsem, na mou odpověď beztak nečekal. Zastrčil si karver pod kabát, za pas.

„Nic nenamítáš, výborně. Tak se tedy přesuneme. Královo rozhodnutí se dozvíš na vhodnějším místě." Jeho tvář zdrsněl další tvrdý úsměv.

Projel mnou mráz. Proč mluvil v jednotném čísle? Hrůza znovu cinkla o kov mých napjatých nervů. Co Corinne?

„A ona? Co bude s ní?" zeptal jsem se okamžitě.

Jeho úsměv se prohloubil. „Na odpovědi bude času dost. Nejprve je ale třeba vyřešit několik praktických drobností. Ocením, když mi odevzdáš klíče a doklady od auta. Pokud si domýšlím správně, je půjčené. A je myslím v našem zájmu vrátit ho dřív, než po tobě někdo začne pátrat." Očima pokynul jednomu z apperů, kteří mě drželi, aby uvolnil jednu mou ruku. Tu druhou chytil o to pevněji.

Když jsem se neměl k jakémukoliv pohybu, natáhl přede mě Vrag netrpělivě dlaň. „No tak! Nebo si to najdu sám."

Vytáhl jsem klíče z kapsy a hodil mu je. Zachytil je v letu. „Doklady jsou v autě," syknul jsem.

„Bezva. Jdeme," kývl Vrag na naši stráž a ta nás vystrkala ven před sídlo Krále do zbytků jarního sněhu ležících kolem. Mě i Corinne, díkybohu. Mohl jsem doufat, že nás nerozdělí? A co jsem si měl přát raději? Zůstat s ní nebo nezůstat? Kruci!

Vrag se ujal našeho auta, my jsme byli vtlačeni do jiného společně s našimi strážci. Ruce nám svázali, a jakmile jsme dosedli na v tento okamžik nepochopitelně pohodlná zadní sedadla džípu, který nepochybně patřil Králi nebo primeře, Corinne se natiskla ke mně, já k ní, v rámci možností.

„Dirku..." zašeptala a dívala se na mě. Skrze hrůzu ve svých očích mě znovu objala a já jí to vrátil, jak jsem nejlíp dokázal.

Když vám nezbyde nic, co můžete dát, dokonce ani slova, doteky, zbývá už jedině síla bezeslovného spojení, existujícího někde mimo sdělitelný svět. Díkybohu, právě ta tu byla, nehmotná, přesto hmatatelná.

- - -

Auto kličkovalo úzkými semknutými ulicemi Solsony a já proklínal svou neschopnost se zorientovat. Kam nás vezli? Co měli v plánu? Co se mělo stát? Neměl jsem, sakra, nejmenší tušení o ničem, byli jsme zatraceně bezbranní a zranitelní jak dvě malá děcka.