Dvě jizvy

44. Černá. Smrt. / Ani ji

Než jsem se mu stačil znova podívat do tváře, na mé čelisti tvrdě přistála jeho natažená dlaň. Odhodila mou hlavu na stranu, v krční páteři mi jen zapraskalo. Jeho vztek se konečně dostal ke slovu. Odplata za napadení. „Skoncuju s tebou, ty hajzle!" procedil mezi zuby. „Právě teď si poslechneš jak a později ti nezbyde, než se s tím vším svinstvem svěřit i tvé milované Corinne. Lituji, že neuvidím její zklamaný obličej."

Promnul si prsty a otočil se ke mně zády, na okamžik. Zhluboka se nadechl, vztek z něj pomalu vyprchával. Potom se otočil zpět.

„Ta hra bude mít několik pravidel, jak jistě tušíš, už jsme o nich mluvili. A ne, nedoufej, že na ně nedojde. První pravidlo znáš od Krále. Corinne doprovodíš do dolmery, nikam jinam. Pokud ne, Král si to s tebou vyřídí. Ale to nebyla jediná drobnost, kterou Král ve své moudrosti pro Corinne zařídil. Jeho síla v jejím těle dovede i další báječné věci. Nikdo ji nebude moci zabít, pokud sám nebude chtít umřít. Corinne je od nynějška nedotknutelná. Toho, kdo ji zabije, Králova sagrena spálí na uhel. Nezbyde nic než smolný prach." Uchechtl se. „Jo, tvoje holka si to vyžere až do dna. A pokud by ses přesto ještě odvažoval doufat například v to, že pro ni druhý řez nějak zařídíš, potom vem jed, že to samé se stane jakémukoliv členu primery, který by se snad pokusil bez Králova svolení Corinne druhý řez provést. Všichni z primery budou varováni, pomoci jí se bude rovnat sebevraždě. Takže tuhle naději taky pust z hlavy, Sextone."

„A samozřejmě," dokončil, „nebudeš jí moci dát svou vlastní šťávu. Tuhle podmínku už znáš. Budeš se dívat, jak trpí, a nebudeš jí umět pomoct. Jediný, čeho lituju, je, že už u toho nebudu. To by byla skvostná podívaná. Část z toho jsme už viděli, ty a já, a stálo to za to, co říkáš? Jenže odteď tě z reality, která přijde, už nikdo milosrdně nevyrve zpět. Teď v ní pěkně zůstaneš a shniješ. Vy oba."

Svíral jsem ruce v pěst, mé tělo bylo napjaté a má mysl zoufale hledala únik. Toužila neslyšet, nevnímat. Nepřipustit si. Slyšel jsem jeho slova, chápal jsem jejich obsah, ale ostří dobře nabroušených bodců ukrytých mezi těmi slovy se zastavilo těsně před mou hrudí. Jako by mu tvrdá kůra mého srdce znemožnila další pohyb. Jako by nebylo kam dál proniknout, jako by nenalézalo svůj cíl. Jako bych žádné srdce už neměl.

Bolesti už bylo moc. Nedokázal jsem jí pojmout ještě víc.

Poslouchal jsem jeho slova, jako by patřila někomu jinému, a Corinne se nechápavě skrývala v koutě. Ne, v tento okamžik jsem ji nedokázal chránit, nedokázal na ni myslet. Stejně jako na sebe, na cokoliv.

„Takže," protáhl Vrag, „jak se ti její vyhlídky líbí? Doufám, že velmi. A ještě zbývá jedna drobnost," dodal potom a obrátil se k apperům, kteří mě drželi. „Pusťte ho."

Vzápětí jsem byl volný, ale zůstal jsem stát jen prostě ze zvyku. Protože to tak mé tělo dělalo vždy. Má vůle se toho neúčastnila, stejně jako ničeho, co se odehrávalo kolem.

„Kde se to všechno konkrétně odehraje, na tom Královi nezáleží. Tu volbu opět nechá na tobě, jeho velkorysost skutečně nemá mezí. Dolmera je rozlezlá všude po světě, takže tvůj výběr nebude lehký. Právě proto mi Král ve své touze tobě a Corinne ve splnění úkolu pomoci dal jistý seznam. Místa, kde jsou v poslední době soustředěni rafeři. Místa, kde jsou útoky dolmery nejsilnější. To by vás možná mohlo uchránit od zbytečně dlouhého hledání Corinnina nového domova," poslední slovo vyslovil se zvláštním zalíbením. „Král chce před tvým odchodem vědět, jaké místo si vybereš."

S těmi slovy vytáhl z pouzdra, ve kterém měl ukrytý karver, složený list papíru a podal mi ho.

Vzal jsem ho do prstů a pokusil se zaostřit na písmena napsaná inkoustem ostrými starobylými tahy. Aniž bych se o to snažil, automaticky jsem to písmo identifikoval. Patřilo Králi. Neviděl jsem ho poprvé.