Mladé tělo, zmítající se utrpením, s bolestivě staženým hrudníkem vytrvale běželo temnými ulicemi města.
Byl to chlapec, jehož myšlenky patřily svému vlastnímu, definitivnímu útěku odsud. Je zbabělé, nebo snad sobecké myslet na vlastní osvobození ve chvíli, kdy se nemůžete zhluboka ani nadechnout pod neustávajícími vzlyky? Chlapec nevěděl. Neznal odpověď na tuto otázku. Poslední dobou jich bylo tolik. Hromadily se v jeho hlavě a kdykoliv mu přišla na mysl nová, hodil ji na hromadu předchozích. Miloval pořádek. Byl k nevytržení, kdykoliv něco nebylo na svém místě. Cítil se nemocně. Miloval pořádek a možná právě i z nezodpovězených otázek hromadících se již dlouhé měsíce nemohl dýchat.
Plíce měl smrsklé jako smačkaný list popsaného papíru. Ledovou tvář vlhkou kvůli všem těm horkým slzám. Nemohl dál - plíce mu vypověděly službu a nohy samy odmítaly jakémukoliv sebemenšímu pohybu.
Padl na kolena a musel se opírat i rukama, aby se udržel od úplného pádu. Zajíkal se vlastními slzami a snahou dostat do plic kyslík. Snažil se nemyslet. Tak příšerně moc se snažil.
Ten chlapec byl Louis.
ČTEŠ
Chaos.
FanfictionJe to absolutní lidská jistota, že nikdo nemůže znát svou vlastní krásu nebo vnímat smysl své vlastní ceny, dokud to na něj není zpět odraženo v zrcadle jiné, milující, starostlivé, lidské osoby. 14.8.2017 #893 v kategorii fan fikce 15.8.2017 #698 v...
