Chaos.

Kapitola 3

Nechal se smáčet proudem horké vody, ve které nešlo poznat, zda pláče, nebo ne. Teplota vody byla k nevydržení, přesto kohoutek nebyl byť jen o kousek otočen. Louis chtěl, aby voda dokázala smýt odporné dotyky na jeho pokožce. Houbou silně drhl svou zarudlou pokožku. Zarudlou ať už vlivem horké vody nebo tvrdým zacházením. Taky nepřestával plakat. Plakal tak silně, až se opět nemohl nadechnout.

Když přešel na svá stehna, intenzina drhnutí zesílila. Stále se o sebe otíraly, což ho nutilo nenávidět se ještě daleko víc. Stejně jako jeho břicho, stehna nebyly jeho velkou předností. Byly měkké, tučné a bledé. Nenáviděl je.

Když později seděl na balkóně, obmotán tlustou dekou s knihou v rukách, nemohl si nevšimnout tichého zabzučení telefonu. Neslyšel jej tak dlouho, byl to pro něj tak nezvyklý zvuk, že téměř začal přemýšlet, co jej vydalo.
Proto nebylo divu, že se hned poté, co knihu opatrně zavřel, přičemž dával pozor, aby založil správně právě rozečtenou stránku, rychlým krokem dostal ke své posteli, na niž byl telefon pohozen.

Nemohl zakrýt překvapení, když uviděl novou zprávu a ještě větší, když poznal, od koho je.

Neznámé číslo: Dnes jsi byl zase tak krásný Lou. Přál bych si tě u sebe právě teď mít, čímž tě ale nechci děsit. Jsi sladký, když se červenáš. Právě teď a kdykoliv jindy. Chtěl bych se brzy setkat. H

A opravdu, nemohl zabránit jemnému červenání svých líček. Na tváři mu hrál jemný úsměv, když dopadl na postel s rozhodnutím odepsat. Zamračil se ale, když nevěděl co. 

Harry: Pravděpodobně nevíš, co odepsat, viď?

Kousl se do rtu a rozhlédl se po pokoji s cílem najít nějaké malé červené světélko, které by značilo zapnutou kameru. Pokroutil hlavou nad svými myšlenkami a vrátil se ke zprávám.

Harry: Louuuu, neignoruj mě.

Harry ale věděl, že chlapec jen neví, co odepsat. Proto se mu snažil pomoci alespoň těmi hloupými zprávami. A úspěšně.

Louis: Ahoj Harry.

Harry: Copak teda dělá můj malý, sladký chlapec?

Louis rozhodně nebyl sladký a už vůbec ne Harryho. Harry byl krásný a on? Dámské křivky, vysoce položený hlas, úzké rty, drobná postava..
Nebyl pro něj dokonalý. Přepadla ho smutná nálada a místo odepsání vypl zvuk telefonu, který dal tentokrát na noční stolek po pravé straně své postele, a vrátil se ven ke své rozečtené knize.

Venku byla zima, samozřejmě že byla. Byl přeci konec října. A i přesto, že ani deka nebránila styku studeného vzduchu s jeho pokožkou, zůstal tam. Na knihu už se nemohl soustředit, tak jen zavrátil hlavu a pozoroval noční oblohu.

Tak moc chtěl být pro Harryho dokonalý. Třebaže ho neznal, věděl, že musí být skvělý přítel. Nesnášel se za svou neschopnost. Ačkoliv o něj Harry jevil viditelný zájem, Louis ho odháněl. Nezasloužil si ho stejně tak, jako si nezasloužil žít.