Chaos.

Kapitola 9

Louis plakal. Plakal hodně a především v noci posledních čtrnáct dnů. Ačkoliv byl Harry hlavním důvodem, zároveň nebyl jediným. Křik a nadávky byly téměř pořád slyšet v útrobách domu a Louis už dál nemohl.

Pomalu se blížily Vánoce - byl již listopad a počasí bylo velmi chladné, ale i přes to chodil Louis poměrně často ven. Vždy to bylo jen proto, aby mohl v klidu číst povinnou četbu a jiné knihy, které jediné zaměstnávaly jeho mysl ve volném čase. Samozřejmě, kromě kudrnáče. Dokázal u nich sedět hodiny, což se ale nemohlo obejít bez žádných komplikací. Chlapec onemocněl, avšak nemoc nebyla natolik vážná, aby musel vynechat školu. A i kdyby byla, stále by se snažil do školy chodit.

Výuka byla běžná a Louisovi vyhovovala. Úkoly, písemky a testy chlapce zaměstnávaly, ale stále toho nebylo dost.

Intenzivnější výuka třeťákům začne až po Vánocích kvůli nadcházejícím Advanced Subsidiary zkouškám, ze kterých sice nebyl nervózní, ale jisté pochybnosti a strach v chlapci tkvěl, což ovšem nebylo špatně.

Tyto zkoušky přeci jen mají padesátiprocentní podíl na celkové známce, a tudíž bylo naprosto v pořádku, že se chlapec trošku bál.

Často přemýšlel, jak se Harrymu Stylesovi podařilo tak snadno vstoupit do jeho života. Znali se několik dní, přičemž spolu pořádně mluvili až poslední dva. Vlastně jeden. Ten předposlední. Z této myšlenky chlapce svírala nepříjemná bolest hrudníku.

Harry se mu snažil dovolat asi hodinu poté, co hned po probuzení opustil jeho byt. Jednou. Ani neměl jinou možnost vzhledem k chlapcovým následným činům. Opravdu si muže zablokoval a vážně litoval dne, kdy vstoupil do kavárny na předměstí Londýna. Dne, kdy se poprvé potkali.

Harry nechával Louisovi krásné pugety všemožných květin s krátkými vzkazy, žádajícími o odpuštění. Louis opravdu, opravdu miloval velký puget bílých růží, ale i přesto jej okamžitě vyhodil. Každý jeden skončil v koši. A Harry o tom věděl, ale i tak nadále zanechával každý jeden den Louisovi kytici se vzkazem. Jinak se ho kontaktovat nesnažil. Dával mu čas. Louis cítil k Harrymu určitou náklonnost. Nebylo tedy divu, že jej vše mrzelo. Zamlouvala se mu mužova pozornost. Bylo to přesně to, po čem vždy toužil, ale měl v sobě blok, jež nedokázal zahnat strach a zklamání z Harryho a především z něho samotného do ústraní. Alespoň ne nyní.

A tak šly dny. Až do poloviny listopadu, kdy Louis získal práci. A to dokonce dvě.

Každé pondělí, úterý, čtvrtek a sobotu pracoval v nedaleké kavárně. Jeho směna začínala v 15:30 až na soboty, kdy pracoval od osmi. A ve zbylém čase chodil žehlit a umývat zem do restaurace v samotném centru, kde obvykle strávil tři hodiny.

Byl to nezvyk, ale Louis dlouho toužil po něčem takovém, a proto se hned chytil obou příležitostí.

Takhle pracoval několik dní, než nastalo jeho zhroucení. Nejednalo se však o vyčerpání, jak se mohlo zdát. Kamenem úrazu, jež způsobil chlapcův nezájem o okolní svět a mnoho neutichajících, srdceryvných vzlyků, bylo náhlé prázdno před domem, ve kterém žil. Žádná kytice, žádný vzkaz. Harry o něj ztratil zájem. A chlapec mu to nevyčítal. Ani se nedivil, ale ta ohromná bolest v hrudníku byla k nevydržení. Koho by přeci bavilo hnát se za něčím či někým bez žádných zpětných činů? Opravdu se choval jako dítě toužící po pozornosti, jak mu ostatně řekl sám Harry při jejich druhém setkání tehdy v obchodě.

Stál před zrcadlem, ve kterém pozoroval svůj odraz a právě v tu chvíli naprosto rozuměl Harryho rozhodnutí. Byl oplácaný, malý, škaredý a především se hroutil, jako domeček z karet. Co by je spolu čekalo? Proč o něj Harry vůbec stál?

Ještě ten den se zaregistroval na sociální síti Tumblr - nad názvem si lámal jazyk hodnou chvíli - a následně zveřejnil svůj první příspěvek.

Hlupák nevidí sám sebe. Nepoznává obraz, který vidí. Nebo je to jen iluze? Jeden z mnoha dalších šťastných konců, ve které již dávno přestal věřit? Ne. Možná nevidí, nepoznává osobu, avšak jeden ze smyslů stále přetrvává. Každý den v onom obraze pozoruje odpadající úlomky a plně si uvědomuje jeho nestálost a prázdné místo, které dávají o jejich (ne)dávné přítomnosti znát. Má v sobě herce.

pozn.: Zdravím vás u nového dílu, kterým zároveň začínáme i další prázdninový týden. Rapidně se nám to krátí a již za 21 dnů se vracíme do školních lavic. Těšíte se? A co říkáte na novou kapitolu? :)

All the love. K xx